Nejnovější knížka Arnošta Goldflama je anotována jako pohádkový příběh a zároveň knížka s trochou hraní a dokreslování určená nejen nemocným dětem. Je o tom, jak léčit samotu a překračovat bariéry mezi nejmladšími a nejstaršími.
Křest – otevření knížky proběhne 12. října v dobročinné kavárně Cesta domů v Praze (viz pozvánka).

Pozvánka, obálka, náhled a náhled.

Ukázka z knížky:

Tak začali honem kreslit různé věci, třeba vlaštovky a taky živé tvory, zvířata, lidské tváře a celé postavy a taky hned zkoušeli psát a ti tvorové říkali to, co se jim předepsalo, nic jiného. Skutečně říkali všechno, co se pro ně vymyslelo a napsalo! Tak třeba tygr řekl: „Já chci kočárek a panenku! Dejte mi to, prosím.“ A přitom cenil ostré zuby a otvíral dokořán hrozivou tlamu.
Slon zase říkal, že se mu dnes nechce do školy, nějaký kluk přednesl s citem celou básničku, co se Helenka učila ve škole, jmenovala se Jaro. No a takhle se bavili celé odpoledne a krásně si to užili. Vymýšleli a kreslili všechno možné, moc se někdy nasmáli. Ale pak zazvonil zvonek, za dveřmi stál tatínek, povídal: „Kde jsi tak dlouho, ty děcko jedno?“ a divil se, jak to, že je Helenka ještě u pana Pokorného, že by už měla pomalu ležet v posteli, bylo totiž dost pozdě. Takže se museli rozloučit, řekli si: „Tak zas zítra!“, mrkli na sebe spiklenecky očkem a pak se Helenka doma honem umyla a šla spát, zatímco pan Pokorný sklidil papíry, inkoust a psací náčiní a taky se pomalu chystal ke spánku. Přitom kroutil každou chvilku hlavou a myslel si, jak je to možné, že to všechno, co nakreslili, hned ožívalo, a že v tom musí být nějaké kouzlo. I Helenka o tom před usnutím takhle podobně přemýšlela. Rozhodli se oba, úplně nezávisle na sobě, že se musí zítra spolu pokusit přijít celé záhadě na kloub.