Žádná kapitola

…slyšíš…

…má oči přivyklý tmě…

Venku, z cesty, je slyšet klapání kopyt, jsou to děti, kdo vedou koně, koně přes město, včera jezdil na parkovišti velký žlutý buldozer,

celý den, slyšíš celý den.

Kdysi žili squatteři ve své oříši. Pojď na brko. Ta oříš byla vysoká socha, skoro věž, špalíček, socha slova. Z dálky to vypadalo jako Babylonská věž, ale kdo se odvážil blíž, ten spatřil sochu slova. (Někomu to slovo připomínalo květinu, někomu lachtany a vorvaně, někomu ledního mědvěda Iceho, někomu Pecku, jinému výkřik applého Rolničky před jeho uvržením do hereze, ale jeho skutečný smysl nedokázal rozluštit nikdo). Ve slovu žili squatteři pohromadě, přes rozdílnou řeč si rozuměli, toulali se po patrech a kouřili travku. Kouřili Marijuanu.

Jednou se mezi nimi narodil básník. Takovej malej spratek. Furt nevěděl, co by vlastně. Mával rukama a skučel, hrál holkám na vlasy a brečel. Pak jednou vyběhl před věž a slovo, kterým byla tvořena v ptačí řeči přečet. V oblaku marihuanového kouře se celá věž

zřítila a milí squatteři se vydali hledat nový domov. Maam.

Rozešli se přitom do všech světových stran. Na památku své oříše se rozhodli žádný nový domov nevybudovat a obsazují prázdné domy. Aby je zachránili před vodstřelem. Říkají jim squatty, dřepníky; chtějí si prostě jen tak dřepnout. Squatt je Squaw, ale víš co, ten konec, ten je nějako přehozen naopak. Je to o tom, jak si indiáni nerozuměli. Squaw? Squaff? Squad?! uffNo, Squatt! Ach tak milý Jeronimo, teď už vědět, co chtět. Země být naše žena. Howgh

Více viz zde.

O autorovi viz zde.