Kdo je Dominik Dvořák, to si každý čtenář snadno dohledá. Kdo si nemusí nic dohledávat, ví, že jde o výzkumníka zabývajícího se vzděláváním. Nabízím výběr z jeho blogů, které byly publikovány před několika lety na stránkách EDUin.cz. Byl bych velmi rád, kdyby se autor znova rozepsal.
„Rád bych tady upozornil na letošní studii Expertní skupiny americké Národní rady pro výzkum, která se týká tohoto tématu ústředního v naší reformě.
Odborná skupina nepodporuje názor, že (kognitivní) kompetence jsou dovednosti aplikovatelné na širokou škálu úkolů v různých kontextech občanského, pracovního nebo rodinného života, jak si myslí RVP ZV. Přizvaní odborníci se kloní ke stanovisku, že kompetence jsou projevem expertnosti, jsou specifické a těsně provázané se znalostí určitého konkrétního oboru či předmětu. „Více než století výzkumu přenosu poskytlo jen málo dokladů, že vyučováním lze rozvinout obecné kognitivní kompetence, které jsou přenositelné do kteréhokoli nového oboru či kontextu a na kterýkoli problém, ve škole i mimo ni.“ Zdá se, že přenos (transfer) nastává, ale jen v omezeném rozsahu. Zjevně by byl potřeba další výzkum v této oblasti. Chápu, že k vyvolání změny v naší občas poměrně zatuhlé škole byla potřeba určitá rétorická nadsázka ve smyslu „obsah není důležitý, důležité jsou kompetence“, ale rétorika kolem RVP to prostě přehnala.
Trochu jiný příběh jsou, jak mě upozornila Jana Straková, non-kognitivní vlastnosti. Tam je to s přenositelností lepší. Ovšem National Research Council (2012) tvrdí, že největší korelaci s úspěšností ve škole i v pozdějším pracovním životě prý vykazuje svědomitost charakterizovaná jako odpovědnost, pracovitost a dobrá organizace. Možná pravé „skryté kurikulum“ základní školy je opravdu výchova k pečlivosti (i v interpunkci). Židé věděli, že na některých textech se nesmí svévolně změnit ani „iota“. Zajímavé je, že v RVP ZV není svědomitost jako žádoucí vzdělávací cíl či výstup výslovně zmíněna ani jednou (ve srovnání např. s tvořivostí, tvořivým přístupem, na který má kurikulum 31 odkazů). Podobně v RVP ZV není vůbec uvedena pracovitost; pečlivost je zmíněna jen v souvislosti s pečlivou výslovností.“ (23. října 2012)
… a některé nové metody slibují víc, než skutečně mohou splnit
„Sám jsem prožil před čtvrt stoletím nadšení, jež vyvolávaly poznatky tehdy nových zobrazovacích metod jako nukleární magnetická rezonance (dnes už se nesmí říkat nukleární, i když samozřejmě s atomovými jádry pracuje) nebo pozitronová emisní tomografie. Naše poznatky o stavbě mozku a jeho funkci se za poslední léta skutečně dramaticky rozšířily. Mozek je místem, kde se nejspíš děje většina učení. Není divu, že se záhy objevily příručky, které se snažily nová zjištění neurověd (neuroanatomie, neurofyziologie, neurochemie…) přetavit do rad pro učitele, tedy do jakési neurodidaktiky.
Tyto příručky vzbudily často velký zájem pedagogů i rodičů, kupodivu však daleko méně nadšení projevují ti badatelé, kteří mozek přímo zkoumají a nové poznakty o jeho funlci produkují. Jako reakce na didaktiky „založené na výzkumu mozku“ tak v poslední době vzniklo několik publikací, které se zabývají jejich korigováním či vyvracením. Vyplývá z nich, že na některých „mozkově kompatibilních“ didaktických metodách je platné jedině to, že člověk má v hlavě mozek.
V žádném případě nechci tvrdit, že nic z toho, co doporučují „mozkově podložené“ metody, není správné nebo to není užitečné pro školní praxi. Problém je v tom, že je obtížné oddělit zrno od plev.“ (24. listopadu 2012)
Bez testování se váš systém nezlepší, vzkazují nám mezinárodní odborníci
„Na podzim minulého roku u nás mluvil o problémech školství skutečně významný odborník z OECD. Dostalo se mu důstojné publicity, rozhovor s ním uveřejnil časopis Respekt a po té ho převzala řada dalších médií včetně Eduin. Schleicherovy názory určitě stojí za pozornost. Ale stejně tak bychom si měli všímat toho, jak se s nimi u nás pracuje. V daném případě totiž Eduin, a před tím i Respekt, tak trochu své čtenáře podvádí. (…)
„Připomeňme si proto, co nám Schleicher opravdu říká: „Podle mě je testování klíčovým nástrojem pro zprůhlednění vzdělávacího systému. Pokud nebudeme hodnotit, nemůžeme se zlepšovat.“ Taková informace se do titulků nedostane. Nechceme slyšet ani to, že země, které se dnes považují za modelové příklady zlepšení vzdělávacích výsledků – třeba Polsko nebo kanadské Ontario, své žáky každoročně plošně testují. Opakovaně se u nás rozebírají rizika, která má testování (souhlasím, existují), a neanalyzují se škodlivé dopady stavu, kdy se kvalita výsledků škol a žáků plošně nehodnotí.
Náš problém je opravdu selekce – selekce informací, které se nám hodí, a ignorování těch, které slyšet nechceme. Abych parafrázoval autoritu: dokud budou i seriozní zdroje informací jako Respekt v případě školství selektovat informace, nemůžeme se zlepšovat.“ (10. ledna 2014)
Tyto a další starší blogy Dominika Dvořáka najdete ZDE.
.
