Z archivu: Nemělo by zapadnout…

Není důležité, jakou hodnotu má maturitní vysvědčení – to je jen cár papíru –, podstatné je samotné vzdělání studenta.

Máte po přečtení výše uvedeného souvětí dojem, že vyšlo z pera některého z médii protežovaných tuzemských vzdělávacích „expertů‟? Nejste daleko od pravdy, je parafrází frází, s nimiž se na stránkách vzdělávacích webů či obecně v článcích o školství setkáváme opakovaně. K jakému vzdělání ovšem takovýto přístup vede? Myslím, že z cárů se toho mnoho stvořit nedá a většinou se za nimi skrývají trosky. Vzdělávací i morální.

Dokládají to i tři návazné texty bohemisty a vysokoškolského učitele Petra Hrušky publikované v letošní Revolver Revue. První z nich začíná takto:

„Dlouho jsem váhal, zda to mám udělat. Zda mám zveřejnit ta holá fakta v případu jedné studentky, i když podle mého názoru celá událost až neobyčejně výmluvně ilustruje poměry, jež namnoze panují na vysokých školách (i těch nejprestižnějších) a jež dokládají onen otřesný pokles úrovně, který si zástupci některých oborů na univerzitách nechávají líbit jen proto, aby si uchovali co největší počet studentů. Váhal jsem především proto, že jsem se obával, aby celá věc nebyla interpretována v osobní rovině – dotčený přednášející si vyřizuje účty se svojí studentkou, kdoví, co za tím je… Rozhoduji-li se tedy věc nakonec zveřejnit, omezím alespoň svůj osobní komentář na nezbytné a nechám hovořit především písemná fakta. Ostatně sama mluví dostatečně zřetelně a doufám, že čtenářovu pozornost povedou směrem, o který mi jde – tedy nikoliv směrem ke studentce M. P., jakkoli její osobní postoje a jednání samy stojí za pořádnou úvahu, ale směrem k poměrům a klimatu na fakultě jedné z nejváženějších českých vysokých škol, Masarykově univerzitě, kterou jsem měl vždy ve velké úctě i oblibě – na Filozofické fakultě jsem s přestávkami učil českou literaturu od konce devadesátých let až dosud (nejprve interně, posléze externě).‟

Plné znění a pokračování najdete ZDE, ZDE a ZDE.

Připravil -js-