Český jazyk a literatura 4, 2014
Předposlední číslo ČJL ročníku 64 přináší v uvedených rubrikách tyto texty:
Stati a články
V. Novotný: Světy včerejška v knihách Bohumila Hrabala
M. Beneš: Jak (také) na psaní velkých písmen v češtině
H. Chýlová: Purismus v učebnicích českého jazyka ve 20.–70. letech 20. století
M. Jacková: Divadlo, Bible a škola
Z praxe našich škol
J. Johnová: Didaktický pohled na inovativní přístup v hodinách psaní
Diskuse
L. Lederbuchová: Právo na originalitu, na omyl, na kultivovanost
Z nové české literatury
V. Novotný: Nové zážitky nad novými knihami
Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český
I. Svobodová: Psaní přejatých slov 2
Rozhledy
B. Hoffmann: Odešel Otakar Chaloupka
V. Novotný: Z literárního muzea: Karel Sezima
K. Slaninová – P. Hasil: Světové bohemistické sympozium v Praze
Literatura
J. Kraus: Přitažlivé vyprávění o jazyce a stylu mediálních dialogů
Podrobněji ad:
V. Novotný: Světy včerejška v knihách Bohumila Hrabala
Zásadní příspěvek k dílu jednoho z nejproslulejších českých autorů, v němž se rekapituluje tvůrčí vývoj B. Hrabala a tři hlavní estetické zdroje, jež zformovaly spisovatelův styl, způsob vyprávění a časté potulování se ve „světech včerejška“.
Stranou nemohla samozřejmě zůstat aféra kolem přejmenování nymburského gymnázia, spojená s údajnou studentskou neznalostí nejen Hrabalova díla, ale i dokonce i jeho osoby.
Následující precizní analýza Hrabalova uměleckého vývoje a jeho kořenů je neocenitelnou pomůckou pro každého středoškolského češtináře. Novotný též uvádí na pravou míru různě uváděném datace děl a vysvětluje důvody této nejednotnosti (mj. nucené psaní do šuplíku).
Ony zmíněné tři sudičky jsou podle autora článku surrealismus, existencialismus a literární civilismus (Skupina 42).
V dalších úvahách Novotný rozvíjí základní téma své studie: „… valná, ne-li umělecky nejhodnotnější část [Hrabalova] literárního odkazu má výrazně retrospektivní charakter.“
Za velmi důležité je nutno považovat připomenutí, že v záplavě různých edic a reedic pouze Sebrané spisy Bohumila Hrabala, revidované renomovanými odborníky (M. Červenka, M. Jankovič), jsou jedinou legitimní podobou Hrabalových textů.
M. Beneš: Jak (také) na psaní velkých písmen v češtině
Rovněž tento příspěvek míří – přes všechnu teoretickou výbavu – do vyučovací praxe, na niž se tento časopis orientuje především.
Stať má dvě viditelně oddělené části: v první Beneš zpřístupňuje část teoretických poznatků o vlastních jménech, v druhé pak nastiňuje metodiku jejich výuky.
Mezi nejdůležitější uváděné poznatky (jež by si měl každý praktikující češtinář osvojit) patří teze, že vlastní jméno je takové, jež jako vlastní v prvé řadě funguje. (Při výuce lze uvést jako příklad jméno Tatry, které není oficiálním geografickým názvem, ale všichni cítíme, že je vlastnímu jménu postaveno na roveň, tj. funguje tak. Poznamenal JK)
Autor dále naprosto správně konstatuje, že složitost psaní velkých písmen netkví ve složitosti pravidel, nýbrž reality kolem nás. (Ano. Všichni učitelé to znají: jak má žák – nebo i češtinář – vědět, že LÁZNĚ BĚLOHRAD nesou oficiální název Lázně Bělohrad, zatímco LÁZNĚ TEPLICE jsou „pouze“ Teplice? Je tedy jasné, že podobné jevy vysvětlujeme, nikoli zadáváme jako chytáky do testů. JK)
Škoda jen, že výklad na str. 166 v bodu c) není stoprocentně explicitní – jde tam totiž o dost zásadní problém, jak a proč psát názvy institucí, zde konkrétně MINISTERSTVO FINANCÍ. Citujme: „Tak např. objektu (instituci) která je ministerstvem financí (ČR) nebylo uděleno žádné specifické vlastní jméno (tak jako se např. malému štěněti /objekt označovaný obecným jménem jezevčík/ udělí jméno Míša), ale pro jeho pojmenování se využil obecný výraz přesně popisující, o který objekt jde – tj. forma MINISTERSTVO FINANCÍ. Tento popisující obecný výraz (potenciální druhová složka pojmenování) se posunul, pozvedl do funkce vlastního jména (propriální složky pojmenování) (srov. např. Svaz protifašistických bojovníků, Česká tisková kancelář, Ústav pro jazyk český AV ČR, Památník národního písemnictví.)“ – Týká se tedy toto „pozvednutí“ i onoho ministerstva? Podle Internetové jazykové příručky lze toto jméno psát jak s malým, tak velkým písmenem, s významovým odlišením (vyjádření činnosti, již se instituce věnuje x oficiální instituce sama). Přiznám se, že bych váhal, jak napsat větu Zítra jdu na MINISTERSTVO FINANCÍ. A naopak že bych neváhal s větou Zítra jdu na Ministerstvo financí České republiky.
J. Johnová: Didaktický pohled na inovativní přístup v hodinách psaní
Autorka analyzuje motivaci a záměr vytvoření písma Comenia script a uvádí dosavadní zkušenosti s jeho experimentálním zaváděním do škol. Opakuje a shrnuje známé předpoklady a argumenty o výhodách a nevýhodách jak tradičního písma spojitého, tak „jednoduchého a moderního“ (citát tvůrkyně Comenia) písma nespojitého.
Mezi hlavními námitkami proti Comenia script, jak je J. Johnová uvádí na základě názorů z terénu, figurují tyto: nejednotažnost, záměna velkých a malých písmen např. uprostřed slova, problémy žáků s podpisem, problematické diagnostikování specifických poruch; tajemstvím není ani kritika vysokých cen a nízké úrovně některých učebních materiálů.
Přesto příspěvek nevyznívá jednoznačně v neprospěch nového, nespojitého písma – pokud by ovšem nabídlo spojitost, rytmičnost, přidání pravého sklonu: na tomto základu by se dalo volitelně pracovat s Comenia skriptem na 2. stupni. Je citována i R. Wildová, jež navrhuje možnost zavádět Comenia script alternativně a po dohodě rodičů se školou.
L. Lederbuchová: Právo na originalitu, na omyl, na kultivovanost
Zásadní didaktický příspěvek k problematice interpretace, kterou jsem otevřel článkem Interpretace a misinterpretace uměleckého textu v ČJL 62, 2011-2012. (Připomenu, že jsem se v něm soustředil na otázku interpretační svobody či zvůle literárního díla ve škole, a to na základě zjevné ministerpretace – byť podložené zasvěceným formálním a slušně hlubokým myšlenkovým rozborem – jedné z básní V. Hraběte ze sbírky Stoptime /1969/: student ji totiž interpretoval jako protest proti okpuaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, netuše, že tato báseň vznikla již v r. 1967, na což upozornil v následné reakce B. Hoffmann. Článek zaujal i K. Lippmanna a O. Chaloupku a nepřímo i další přispěvatele.
Ladislava Lederbuchová shrnuje nejprve podstatu problematiky a obsah předchozí výměny názorů a pak přechází k svému vlastnímu stanovisku, výborně a jasně argumentovanému, jakkoli je tato oblast didakticky složitá a přímo v hodině literatury i lidsky citlivá. (Sama zažila jako pedagožka něco podobného se studentčinou misinterpretací Skácelovy básně Podzim s Moravany.)
Za dva nejdůležitější, nebojím se říci zásadní závěry L. Lederbuchové považuji tyto (cituji):
– „Žák má právo mlčet o svých intimních pocitech nad textem, ale i právo svobodně vyjádřit své hodnocení textu. Má právo v ‚lese’ značek zabloudit, ale zároveň právo výhody didaktických ‚turistických značek’, které mu nastíní směr jeho interpretační cesty – učitel nemá žáka vést lesem za ruku, jít před ním, ale dobrý učitel své žáky na takové cestě doprovází, aby nevstoupili na bludný kořen, aby jim pomohl vymezit intenční prostor textu pro jejich interpretační pohyb. V tomto prostoru má žák právo svobodně chodit po vlastních cestách necestách – má právo na originální variantu textu.“
– „Interpretační originalitu nelze ztotožňovat s misinterpretací textu, čtenářskou svobodu s anarchií neuznávající intenci textu nebo s nevědomím o její existenci, vhodnou didaktickou pomoc žákovské interpretaci s manipulováním osobnosti a narušováním subjektivního čtenářského příjmu. Žák má […] právo na informace, právo na didaktickou přípravu a vedení interpretace, na literární vzdělání”.
V. Novotný: Nové zážitky nad novými knihami
Poezie je v referátu reprezentována třemi jmény: Jaroslav Švadlena (1948) vydal svou druhou básnickou sbírku pod názvem Simplichorum. Jde o reflexivní lyriku ovlivněnou mj. vlivy civilismu. Střední básnická generace je zastoupena výraznou osobností Jiřího Dynky (1959), konkrétně sbírky s podivným (pro nezasvěceného) názvem Krev na onom světě Jiřího Veselského o „prokletém básníku našich časů“. O rok mladší je pak Jiří Studený (literárním pseudonymem Dr. Krejzyber], jemuž vyšla sbírka S lotosem, za pasem; básně připomínají poetickou momentku založenou mj. na každodennosti, profánnosti, antipoetičnu.
Z prozaiků upozorníme na základě informací V. Novotného na Jiřího Navrátila (1939 a jeho šuplíkový, padesát let starý román Sirotci války, jehož děj se odehrává v přednormalizačním období. Dalším návratem je vzpomínková humoristická kniha Karly Erbové (1933) Putování za sokolníkem o cestě dvou kamarádek na Moravu (patrně v sedmdesátých letech minulého století). Autor rubriky pokračuje v hodnocení čerstvě vyšlých děl „eroticko-sentimentální novelou“ Černý Klarus od Hany Lundiakové (1978), podle hodnocení kombinace jakéhosi surreálna a postmoderny. Cestopis je zastoupen Muškátovým oříškem od Lubomíra Martínka (1954). Spisovatel, pařížský exulant, referuje o své cestě do Indonésie. Konečně Jan Němec (1981) vydal životopisný román o Františku Drtikolovi Dějiny světla.
I. Svobodová: Psaní přejatých slov 2
Po kratší přetržce vrací se autorka v Poradně k pravopisu přejatých slov. Vybírám:
Bryskní, nebo briskní? (Správné psaní s ypsilon odpovídá přejímce z francouzštiny, brusque).
Manikúra versus manikýra (oboje je spisovné, častější je manikúra); podobně busta – bysta.
Leckdo by asi též zaváhal zda psát lobbistický, či lobbystický (první je správně, viz i šachista).
Často se též chybuje u slova protežovat, vlivem lidové etymologie se totiž připodobňuje i slovesům, jako obtěžovat, zatěžovat.
B. Hoffmann: Odešel Otakar Chaloupka
Ještě těsně před smrtí odevzdal známý bohemista a hungarista svůj poslední článek pro ČJL – ten vyšel v minulém čísle již posmrtně. Byl dlouholetým přispěvatelem tohoto časopisu. Jeho hlavní odborností byla dětská literatura a rozvoj dětského čtenářství, včetně činnosti editorské; působil též jako významný didaktik literatury.
Vzpomínka na O. Chaloupku uvádí veškerý okruh zájmů zesnulého a připomíná uvádí jeho nejdůležitější odborné práce (za všechny uveďme Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, 1973, spolu s V. Nezkusilem).
K. Slaninová – P. Hasil: Světové bohemistické sympozium v Praze
Zpráva pojednává o VII. mezinárodním sympoziu o češtině v zahraničí, nazvaném Čeština ve světě a svět v češtině, jež se konalo ve dnech 14.–17. srpna 2013. Podle výčtu příspěvků bylo nesporně velmi zajímavé, a to i pro středoškolské učitele; otázkou však je, proč se informace o něm objevuje v ČJL s takovým zpožděním.
J. Kraus: Přitažlivé vyprávění o jazyce a stylu mediálních dialogů
Rozsáhlá recenze publikace S. Čmejrkové, M. Havlíka, J. Hoffmannové, O. Müllerové aj. Zemana Styl mediálních dialogů, Praha: Academia 2013.
Podle recenzenta jde o „zajímavý příběh stylistického zkoumání žánrů, které jako diváci a posluchači rozhlasu a televize důvěrně známe a jejichž podoba se ve velké míře podílí na našem hodnocení současné úrovně národního jazyka.“
J. Kraus podrobně vypisuje obsah hlavních pasáží knihy. Celkově ji hodnotí jako „vynikající ukázku vědecké literatury napsané se spolehlivou znalostí oboru (přesněji několika blízkých oborů souvisejících s problematikou veřejné komunikace).“
Středoškolští češtináři v ní najdou celou řadu nanejvýš užitečných inspiračních zdrojů pro vlastní výuku, zejména v oblasti publicistického stylu.
Jiří Kostečka
