Třetí číslo ČJL ročníku 64 přináší v uvedených rubrikách tyto texty:
Stati a články
J. Vrajová: Dílo Terézy Novákové v kontextu diskuse o českém literárním kánonu
K. Šebesta: Korpus s odmocninou
V. Rejzlová-Zajíčková: Legenda: podoby a proměny v českém písemnictví
M. Charypar: „Slova od Sabiny. Hudba od B. Smetany“
J. Kostečka: Deset povídek, které zatřesou duší (3)
Z praxe našich škol
O. Chaloupka: Prostor mezi literární faktografií a zážitkovostí
Z nové české literatury
V. Novotný: Stezkami prózy, cestami poezie
Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český
I. Svobodová: Změny délky samohlásek v odvozených slovech
Rozhledy
K. Komárek: Prof. Miroslav Komárek 1924–2013
V. Novotný: Z literárního muzea: Simonetta Buonaccini
K. Dvořák: Vzpomínky na Karla Svobodu (1914–1986)
J. Lukášová: Polští slavisté o spisovných slovanských jazycích na přelomu tisíciletí
Literatura
B. Hoffmann: Portrét Vladimíra Körnera
Podrobněji ad:
J. Vrajová: Dílo Terézy Novákové v kontextu diskuse o českém literárním kánonu
Článek pokoušející se rehabilitovat spisovatelku, jež „je známa, ale nečtena“ a dnes už ani příliš nevyučována, třebaže o jejím románu Děti čistého živého napsal F. X. Šalda, že má „nejčistší nárok na literární nesmrtelnost“. Zájemci zde naleznou dlouhou řadu odkazů na nejdůležitější odbornou literaturu pojednávající o této spisovatelce, včetně zásadních textů jejího syna Arne Nováka. Zároveň J. Vrajová navrhuje zajímavé impulzy pro interpretaci Dětí čistého živého pro středoškolskou praxi.
K. Šebesta: Korpus s vodmocninou
Autor si klade hned v úvodu otázku, s jakou češtinou se vlastně setkávají naši žáci ve školách a jakou češtinu v nich užívají. Seznamuje pak čtenáře se souborem akvizičních korpusů AKCES (Akviziční soubory českého jazyka – akces.ff.uni) a soustřeďuje se dále na korpus SCHOLA 2010, jenž obsahuje přepisy 204 vyučovacích hodin, tedy mluvu učitelů a žáků. Článek je doložen bohatými a přehlednými tabulkami. Jejich analýzou dochází K. Šebesta k závěru, že „školní komunikace je pravděpodobně významně spisovnější nejen ve srovnání s komunikací běžnou, ale […] i ve srovnání s s dialogickou komunikací mediální“.
V. Rejzlová-Zajíčková: Legenda: podoby a proměny v českém písemnictví
Zásadní příspěvek k tomuto žánru, mapující jak původ názvu (gerundia ad legendum – co je vhodné ke čtení), tak jeho žánrové rysy a původ (vesměs z antických zdrojů či inspirací). Následuje pasáž o tom, jak legendy číst a co se z nich dozvídá dnešní čtenář. Konečně autorka se věnuje i některým českým či u nás působícím svatým a souvztažným legendám i další literatuře o nich (sv. Konstantin, sv. Metoděj, sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Anežka).
M. Charypar: „Slova od Sabiny. Hudba od B. Smetany“
Článek podává interpretaci libreta K. Sabiny Prodaná nevěsta k opeře B. Smetany. Mezi nejdůležitější poznatky patří skutečnost, že v tomto ikonickém díle došlo vlastně ke střetu literárního a hudebního žánru – vesnické frašky a opery buffa.
Zajímavé je mapování okolí libreta, zejména konstatování, že existují styčné body mezi textem Prodané nevěsty a dvojaktovou veselohrou K. J. Erbena Sládci (ono se ostatně málo ví, že Erben vůbec něco takového napsal).
J. Kostečka: Deset povídek, které zatřesou duší (3)
Poslední díl miniseriálu inspirovaného Milošem Hoznauerem, středoškolským češtinářem, jenž před časem vyzval kolegy, aby se vyznali ze svých čtenářských lásek a uvedli deset povídek, které je při jejich setkávání s uměleckou literaturou nejvíce oslovily.
V předešlých dvou číslech byly komentovány tituly Příběh vysloužilého voltižéra (E. Bass, Lidé z maringotek), Usher II (R. Bradbury, Marťanská kronika), řecká báje Orfeus a Eurydika, Sedmá cesta (Stanisław Lem, Z hvězdných deníků Ijona Tichého v knize Zachraňme vesmír), Mínós a Sóstratos (Lúkiános, Hovory podsvětní), Otisk prstů (Jiří Marek, Panoptikum), Den třetí, příběh pátý (Giovanni Boccaccio, Dekameron), Falešný autostop (Milan Kundera, Směšné lásky).
Zde je trojčlánek dokončen posledními dvěma povídkami: Spát a spát (Anton Pavlovič Čechov), Berestěčko (Isaac Babel, v knize Rudá jízda).
Smyslem těchto zamyšlení je podělit se s češtináři z praxe o zážitkové čtení, jako něm hovoří následující příspěvek, a snad je i inspirovat k méně tradiční prací s literárním textem.
O. Chaloupka: Prostor mezi literární faktografií a zážitkovostí
Pozoruhodný metodický příspěvek nedávno zesnulého literárního vědce, dlouholetého přispěvatele našeho časopisu. Jak napovídá název, jde o zamyšlení nad tím, jak se učitel může pohybovat v oblasti mezi sledem nutné faktografie a podněty motivujícími žáka k četbě. Zcela otevřeně připouští to, co leckteří literární historikové připustit odmítají, a to i po upozorněních přímo od učitelů-praktiků: že totiž některá díla, jež ve své době spoluvytvářela podobu naší kulturní scény, ba celé společnosti, už prostě u žáků čtenářsky neobstojí (např. dobový bestseller Svatopluka Čecha Písně otroka).
Další obtížnou, někdy i riskantní sférou je podle Chaloupky představení spisovatele jako lidské bytosti s vlastními individuálními osudy, plány, tužbami. Ve snaze zlidštit kanonické autory sáhne totiž nejeden učitel k pikantnějším informacím (např. u Máchy); u řady z nich však motivující události z jejich života nejsou zpracovány, nebo vůbec neexistují (např. u spisovatelů-kněží).
Autor článku pak logicky dovozuje, že v takové situaci se musí učitel opřít o svou pedagogickou osobnost a stát se sám motivačním prvkem. Včetně odhalení vlastního čtenářského zážitku osobnějšího rázu. Nesmí ovšem očekávat, že zážitek žáků bude identický! U některých zejména starších autorů a děl (Povídky malostranské) hrozí negativní reakce ze strany většiny žáků a rozpaky mezi učitelem a třídou.
V. Novotný: Stezkami prózy, cestami poezie
Úvod článku ze stálé rubriky je zaměřen na střet mladších a starších spisovatelů v oblasti sporů o angažovanost tvorby (ve smyslu nikoli tolik politickém, jako spíše morálním). Poukazuje se též na fakt, že řada polistopadových děl byla uměle nadhodnocena a nemají potřebnou literární kvalitu.
Z konkrétních autorů se dozvídáme o básnících Adamu Borzičovi (1978) a jeho nové sbírce Počasí v Evropě; Ladislavu Slezákovi (1991) a jeho prvotině Noc s klaunem; Pavlu Štýbrovi (1957) a sbírce naivistické poezie Maggi v kostce.
Pokud jde o prózu, Novotný je rozpačitý z „romaneta“ Jiřího Kratochvila (1940) s názvem Alfa Centauri a polemizuje s hodnocením Jiří Peňáse, že brněnský spisovatel je „nejvýznamnější prozaik naší přítomnosti“. Určitě velmi zajímavý je povídkový triptych Filipa Topola (1965–2013) Jako pes, jehož vydání se autor už nedožil. Jeden z textů této knihy byl dlouho ztracený a posléze nalezený v gauči kamaráda… Dále je tu próza Josefa Vláška (1958) Běž domů, Ivane, zavádějící nás do pohnutého léta 1968. Deníkový příběh Michala Viewegha (1962) Můj život po životě hodnotí autor rubriky jako „nejupřímnější Vieweghovu knihu“ a opuštění „komerčních nížin“. Teprve dvacetiletý Michal Rejžo Pavlík (1993) zaujal prozaickou prvotinou Kurvy nepláčou, na niž upozornila nikoli literární kritika, nýbrž jedna češtinářka z praxe.
I. Svobodová: Změny délky samohlásek v odvozených slovech
Článek pojednává o jednom z neuralgických bodů českého pravopisu i didaktiky jeho výuky. Typy jako umyvadlo – umývadlo, výjimka – *vyjímka, objednatel – objednavatel – objednávatel apod. jsou skutečně velmi obtížné. Upozorněme v této souvislosti spolu s autorkou na důležitou okolnost, že korektor Wordu – přes všechna postupná zlepšení – stále ještě chybuje v adjektivech *schématický, *tématický či v substantivu *scénárista, když tyto podoby pouští jako správné. S autorkou příspěvku lze jen a jen souhlasit, že češtináři by měli být ve školách k chybám v tomto jevu tolerantní.
K. Dvořák: Vzpomínky na Karla Svobodu (1914–1986)
Z rubriky Rozhledy bych rád upozornil zejména na miniportrét doc. Karla Svobody, na nějž jeho žák K. Dvořák vzpomíná zejména nejen jako na originálního syntaktika, ale též výrazného didaktika.
Docent Svoboda mne učil též, byť o něco později, a musím souhlasit s tím, že jakkoli s některými syntaktickými názory tohoto významného bohemisty jsme polemizovali již jako studenti na fakultě, v didaktice jsme oceňovali zejména jeho doslova průkopnické názory o výuce jazyka, dlouhodobě podceňované a zanedbávané na úkor literatury. Stejně tak podepíšu, ba ještě zvýrazním Dvořákovo konstatování (podpořené jinde i shodným názorem M. Čechové), že skutečně zásadním příspěvkem do metod(iky) výuky češtiny byly Svobodovy stati o jazyku a myšlení, skvěle didaktizované v dodnes nepřekonaných skriptech Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení I, II (Praha: SPN, 1975, 1976), opřených o rozsáhlé excerpce žákovských prací, s nimiž Svobodovi pomáhali právě jeho vysokoškolští studenti.
B. Hoffmann: Portrét Vladimíra Körnera
Jde o recenzi monografie V. Novotného Tragické existenciály Vladimíra Körnera (Praha: Arsci, 2013). Novotného studie podle této recenze rozhodně stojí za přečtení.
Dodejme, že Körner je spisovatel významný a jeho dílo se dobře učí – mj. s ohledem na zdařilá zfilmování některých jeho próz (např. Údolí včel, Adelheid).
Jiří Kostečka
