„Nedávno jsem ověřovala údaj v katalogizačním záznamu Národní knihovny u jednoho svazku korespondence, na níž jsem edičně spolupracovala, šlo o obtížně sestavovaný soubor s asi čtyřistastránkovým původním edičním aparátem. V katalogu však informace o editorech – tedy pořadatelkách a autorech doprovodných textů – chyběla. Jak jsem vzápětí zjistila, jejich jména chybí i u několika předchozích svazků téže řady. Protože je dříve katalog uváděl a běžně figurují u obdobných vícesvazkových řad, jako je například Korespondence T. G. Masaryka, nahlásila jsem odboru zpracování fondů nedopatření a poprosila jej o doplnění.
Ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že „podle stávajících katalogizačních pravidel (v ČR je používáme od roku 2015) se editoři v záznamu uvádějí, pokud jsou uvedeni na titulní stránce“. O tom, že tato formální, ne-li nahodilá okolnost skutečně rozhoduje o tom, zda editor bude, nebo nebude uznán jako spoluautor a uveden v katalogu Národní knihovny, jsem se poté přesvědčila nejen na příkladu Masarykovy korespondence (ta editory na titulním listě většinou uvádí), ale i u řady dalších novějších publikací, které lze považovat za příklady velmi složité ediční přípravy, při níž editor staví knihu od základu a její stavební materiál pracně vyhledává.“
