Z našeho archivu:

Robert Adam, FF UK Praha

Autor se kriticky vyslovuje k novému, jazykově upravenému vydání Babičky Boženy Němcové, které je podle nakladatele určeno pro školní výuku.

S velkou publicitou vydalo na podzim loňského roku pražské nakladatelství Práh Babičku Boženy Němcové „v současné češtině“. Jazyková úprava původního textu byla konzultována s M. Proškem, pracovníkem jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR. Podle sdělení nakladatele je edice určena pro školní výuku, nejlépe na druhém stupni základní školy; předpokládá se, že kniha bude pořizována školami a že s ní žáci budou pracovat pod vedením učitele.

Jde tedy vlastně o obnovení tzv. školní mimočítankové četby. Pro ni byly v 50. letech minulého století formulovány a poté v řadě edic využívány ediční zásady¹. Tyto zásady sledovaly naplnění nejen literárněvýchovné, nýbrž i jazykověvýchovné funkce a v jejich zájmu upravovaly jevy, které „mohou žákům zbytečně ztěžovat vnímání obsahu a tím je odpuzovat od četby“, a jevy, které „mohou nepříznivě působit na osvojování platných norem současné češtiny“ (Zásady, 1957, s. 202). Vedle úprav pravopisných – ty se obvykle provádějí i v edicích určených dospělým čtenářům – byly měněny zejména nenoremní jevy hláskoslovné a tvaroslovné, do jisté míry i syntaktické. Naopak „jen na případy opravdu nezbytné“ byly omezeny úpravy lexikální (např. děvka > služka/děvečka, s. 205) a úpravy slovosledné (v případech jako zdá mi se > zdá se mi, s. 204). Méně známá slova a frazémy měly být vysvětleny ve vysvětlivkách.

Editoři Babičky v současné češtině se rozhodli vytvořit si vlastní systém jazykových úprav. Jeho mottem je, jak čteme v ediční poznámce, podstatné usnadnění porozumění. V mnoha typech úprav postupuje tato edice stejně jako někdejší mimočítanková četba: např. odstraňuje shodu typu koťata májové, nezvyklé tvary (G pl. vrásků) a hláskové podoby (chvílku). Za nesrozumitelné pro dnešní děti pokládají editoři takové mluvnické jevy, jako např. genitiv záporový (ač je dodnes přítomen v řadě ustálených spojení a obecně známých lidových písní), genitiv vlastnosti (koťata čtyr barev) a genitiv množství, synekdochický singulár u slov označujících části těla (ani z babičky oka nespustily > nespustily z babičky oči) i intenzifikační plurál (zlé časy > zlá doba), jména hromadná (stromoví > stromy, křoví > křoviny) i pomnožná (po lukách > po loukách, třebaže luka zná každé dítě z písničky Prší, prší…), zcela důsledně přechodníky, jmenné tvary adjektiv (mrtva), méně důsledně také frekventativa (kupovávala, přicházívala, ale zůstalo býval, loučíval se), přivlastňovací adjektiva (lože Barunčino > postel Barunky), dějová adjektiva (lidé jdoucí na hrubou > lidé, kteří šli na hrubou mši, v témže souvětí však nově vloženo slovo odcházející) a tázací zájmena a zájmenná příslovce v neotázkových větách (tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo > stejně když někde leželo zrnko hrachu, ale v těsném sousedství ponecháno kde jaký kousek chleba zůstal ležet). Spolu s tvary zastaralými (ramenoma, jest) zmizely i tvary jako v sadě (upraveno na v sadu, ač dětem dobře známo ze státní hymny) nebo jej. Četných úprav doznala i vokalizace předložek: s dvěma > se dvěma, ale přede dvéře > před dveře a beze vší úcty > bez vší úcty. Razantněji, než je běžné, se měnila interpunkce, např. se rušila většina středníků.

Novým způsobem nakládá edice právě s těmi oblastmi, u nichž zásady z 50. let nabádaly k opatrnosti: se slovosledem a se slovní zásobou. Slovosledné změny jsou masívní, jen s trochou nadsázky lze říci, že byly provedeny v každé větě. Protože však čeština nemá slovosled pevný, je často velmi obtížné určit, který slovosled je ten „současný“. Zvlášť diskutabilní jsou úpravy, jimiž se do koncové, důrazové pozice přesouvají výrazy, které nejsou jádrem výpovědi, např. aby babička k nim se odebrala navždy > aby se k nim babička navždy odebrala; volajíc na ně tónem nejupřímnějším > a zavolala na ně tím (sic!) nejupřímnějším tónem. Podiv vzbuzují též úpravy protichůdné: na jedné straně Babička viděla také hned > Babička také hned viděla, na straně druhé a ona to hned zpozorovala > a ona to zpozorovala hned.

Po stránce lexikální byly nahrazeny nejen dialektismy, archaismy a historismy, tzn. ty vrstvy slovní zásoby, které nepatří do „současné češtiny“ a které skutečně ztěžují porozumění textu, nýbrž i výrazy knižní a domněle knižní. Z textu tak byla odstraněna slova, o jejichž nesrozumitelnosti lze vážně pochybovat: lůžko (> postel), již (> už), ihned (> hned), mnoho (> moc), mnohdy (> často), nyní (> teď), zde (> tady), nechť (> ať), obyčejný (> obvyklý), obyčej (> zvyk), nahlédnout (> podívat se). Někde ponechána, jinde nahrazena byla slova bankocetle a kamizolka. Výjimečně byl lexikální prostředek nahrazen slovem zcela odlišného významu: v babiččině světnici v nové edici nevisí kropenička (tzn. malá kropenka, ,nádobka na svěcenou vodu‘), nýbrž kropička (,kropicí konev‘, mimochodem slovo o nic obvyklejší než výraz substituovaný). Ukázkou toho, že lexikální náhrada s sebou může přinést tvaroslovný problém, je změna ustrojeny > obléknuté: tvar nově zavedený místo očekávatelného oblečené je podivný: ani spisovný, ani běžně užívaný. (Nemluvě o tom, že v téže scéně, o pouhé dva řádky výš, zůstalo strojení (,oblékání‘) a že v jiné scéně bylo ustrojen upraveno na oblečen.)

Za nesrozumitelné edice pokládá i výrazy užité v jiném než základním významu, např. list (> dopis) nebo klapky (> klávesy). Označení myslivec zůstalo jen ,zaměstnancům pečujícím o chov lesní zvěře‘ (což je mimochodem význam označený ve Slovníku spisovného jazyka českého jako historismus), kdežto ,příslušníci zvláštního druhu pěchoty‘ (jiný historický význam daného slova) jsou nyní soustavně nazýváni vojáky.

Lexikální úpravy zplošťují autorský styl Boženy Němcové, zužují slohové rozpětí textu na jakousi neutrální polohu. Zploštělá jsou však i mnohá jednotlivá místa: uléhat spokojeně je věcně vzato skoro totéž co lehat s uspokojenou myslí, ale je to vyjádřeno slovy chudšími a vzbuzuje to představu méně konkrétní; vypadnou-li z věty které se měly k světu až milo poslední dvě slova, ztrácí se subjektivní hodnocení, emocionální zaujetí, a zůstává jen holý fakt; a když v nové edici hvězdy zářily, zatímco u Boženy Němcové hvězdy požáry házely, nelze to označit jinak než jako likvidaci obrazného vyjadřování.

Na takto nastoupené cestě postupuje edice Babičky v současné češtině ještě o krok dál, když svými úpravami mění vyprávěcí perspektivu a typ vypravěče. V úvodní scéně babiččina příjezdu na Staré bělidlo následuje po větě Nemohly se ani vzpamatovat!, popisující zmatené pocity dětí, v původním textu perspektivní posun do mysli dětských postav, vyjádřený formou polopřímé řeči: Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly; v nové edici namísto toho přichází suché autorské vysvětlení: Byla to totiž zcela jiná babička než všechny ty, co kdy viděly. Velmi podobný efekt má náhrada zdrobnělého adjektiva nezdrobnělým a jeho přesun z doplňku do přívlastku ve větě Spodní strana víka celičká byla polepena obrázky > Celá spodní strana víka byla polepena obrázky.

V Babičce z nakladatelství Práh není uvedeno, které vydání bylo použito jako základ pro ediční úpravy. Bohužel to nebylo ani vydání vyšlé za života autorčina, ani žádné novější (tzn. z posledních šedesáti let) vydání kritické, nýbrž pravděpodobně odvozené vydání, jehož text lze sice stáhnout z internetu, ale které obsahuje řadu chyb. V edici se tím pádem místy děje něco jiného než ve skutečné Babičce Boženy Němcové; jde přitom o změny s různou měrou závažnosti. První dva z následujících příkladů chybu přebírají, třetí vznikl tak, že ve vydání použitém jako základ scházela spojka a editoři zamýšlený smysl odhadli mylně:

První její bylo požehnat se a políbit křížek… > První, co udělala, bylo, že požehnala a políbila křížek…

Shůry dolů ale přicházejí tancujícím krokem děvčata jako laně a za nimi pospíchají bujní junkové jako jeleni. > Seshora dolů ale přicházejí tanečním krokem děvčata jako laně a za nimi pospíchají bujní jeleni.

Čerstvé věnečky pověsila babička mezi okno a na obrázky a lonské hodila „božímu ohníčku“. > Čerstvé věnečky babička pověsila mezi okno a loňské obrázky hodila „božímu ohníčku“.

Čtenářům-češtinářům ponecháváme k posouzení, zda edice Babičky z nakladatelství Práh je s to přiblížit žákům kanonické dílo české literatury a zda se v té honbě za snadnou srozumitelností nevytrácejí z textu – a také z čtení beletrie – jiné hodnoty, třeba i cennější.