Našemu spolupracovníkovi Doc. Václavu Martincovi, který působil jako režisér, choreograf, pedagog herectví, organizátor nezávislého pohybového divadla, a dosud působí jako pedagog mluveného slova, dne 27. března 2015 ministr vlády ČR Marcel Chládek udělil nejvyšší resortní vyznamenání – Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně. Stalo se tak u příležitosti Dne učitelů, kdy ministr tradičně oceňuje dlouholeté vynikající pedagogy.

Tisková zpráva zde: http://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/y.

Václavovi touto cestou upřímně blahopřejeme a přejeme mu neutuchající proud invence a sil!

Současně upozorňujeme na nový projekt mluvní přípravy pro učitele a žáky, který ASČ podporuje; viz ZDE.

Připojujeme výtah ze zdůvodnění návrhu na ocenění:

Doc. Václav Martinec, režisér, choreograf, pedagog herectví a mluveného slova, a organizátor nezávislého pohybového divadla, se divadlu upsal již v dětství. Absolvoval všestrannou profesní průpravu a záhy začal svou divadelní a posléze pedagogickou pouť. Bylo a stále to je putování, v němž je profesionální a osobní dimenze neoddělitelná; putování náročné, hledačské, nikdy nesetrvávající na tom, čeho již bylo dosaženo. V první dekádě se mj. účastnil zrodu osobité poetiky spojené s pozdějším Činoherním klubem (J. Kačer, P. Čepek ad.), nahlédl do světa formujících se malých scén, v druhé polovině 60. let se uplatnil jako tanečník Laterny magiky, s níž mj. vystupoval na EXPO 67 v Montrealu. Zahraniční zkušenosti ještě prohloubily jeho zájem o studium inspirativních osobností a proudů světového divadla a myšlení (A. Artaud, P. Brook, J. Grotowski, pekingská opera, zenbuddhismus aj.).

V dobách normalizace prošel řadou angažmá v českých i slovenských divadlech, kde se mu nejvíce dařilo při práci na básnických dramatických textech nabízejících prostor pro využívání vizuální a pohybové stránky divadla (antická dramata, Shakespeare, ale i commedia dell´arte či adaptace lidové tvorby). Změny v angažmá byly dány jednak politickými tlaky vyplývajícími z Martincových občanských postojů a kulturní omezenosti tehdejšího režimu, jednak tím, že Václav Martinec je zvyklý klást mimořádné nároky nejen na sebe, ale i na ty, s nimiž spolupracuje.

Zároveň tehdy zahájil svou dráhu pedagogickou. Bylo tomu tak v menších, formálně poloprofesionálních souborech, z dnešního pohledu příslušných k alternativnímu divadlu. Tak se uplatnil v Bílém divadle (1969 – 71), poté sám založil legendární divadlo Křesadlo (1971 – 75) při LŠU v Praze 6, kde zaujal mj. inscenacemi Vagantské putování, Naivní mystérium – Ze života hmyzu; po zákazu činnosti Křesadla pokračoval od r. 1975 s Ninou Vangeli ve Studiu pohybového divadla (Proměny, Knihy mrtvých ad.).

V této době už systematicky prohluboval své znalosti o procesu herecké práce, která v jeho pojetí respektovala umělcovu osobnost a otevírala prostor tvořivé improvizaci, na druhé straně vyžadovala technicky náročné fyzické a slovní provedení role. Pedagogické působení se mohlo naplno rozvinout po r. 1989. Postupně působil na půdě pražské Divadelní fakulty AMU, na Katedře nonverbálního divadla Hudební fakulty AMU a Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde se habilitoval jako docent. Krátce vedl i Střední školu hereckou v Šumperku, byl vedoucím hereckých dílen v Monaku, Irsku atd., naposledy na Vyšší odborné škole herecké, jejíž absolventi a Martincovi žáci založili v roce 2003 Malé Vinohradské divadlo (dnes D21). Na podzim 2005 otevřel vlastní studio, nazvané Ateliér herectví Václava Martince.

Pedagogické úsilí našlo svůj odraz i v publikační činnosti, především ve dvou titulech – teoretické práci Lidské tělo – inspirace a nástroj dramatického projevu (1975, 1988) a v populární příručce Herecké techniky a zdroje herecké tvorby (2003), považované v některých ohledech za práci průkopnickou a kvůli propojení vysoké profesionality a niterného, osobního přístupu k tématu srovnávané s knihou Radovana Lukavského Být nebo nebýt.

V posledních letech Václav Martinec působil i na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Postupně rozvinul vlastní, zcela originální způsob výuky mluvené stránky mateřského jazyka, dnes známý jako Martincova mluvní metoda. Nejnověji svůj zájem rozšířil i na oblast předškolní výchovy, což se mj. promítlo do již realizovaného projektu pro učitelky mateřských škol a do knihy Učíme děti mluvit a vyprávět aneb Sedmero pohádek o sedmi kouzelnících, která prostřednictvím volně navazujících autorských pohádek rozvíjí jednotlivé mluvní dovednosti a poskytuje hravé návody jak zafixovat účinné návyky vedoucí ke správné výslovnosti.

Jak vidno, působení Václava Martince se zdaleka nevyčerpává oborem, který si původně zvolil. Už dnes je také zřetelné, že si ve všech oblastech získal přirozenou autoritu a zcela přirozeně vychoval žáky – v duchu své životní filozofie spíše spolupracovníky –, kteří jeho myšlenky dále rozvíjejí. Podstatné je, že při veškeré své životní kázni a maximalistických nárocích je Václav Martinec oceňován jako osobnost strhávající ostatní osobním příkladem a entuziasmem, osobnost velmi otevřená a obětavá, vždy ochotná se rozdělit o své znalosti a věnovat své síly tomu, kdo jeví o poznání upřímný zájem.

R. 2007 byla Václavu Martincovi udělena cena festivalu …příští vlna / next wave… v kategorii „Živoucí poklad‟ za celoživotní přínos alternativnímu divadlu.

K návrhu na ocenění se připojily desítky Václavových kolegů a žáků z oblasti divadla a školství.