Váchal napsal tři roky před smrtí v soukromé korespondenci: „Našinec dneska nestojí za halíř a pozornost – kdo dnes o V. ví? – jsem vyvržen ze středu společnosti normálních lidí, křest socialismu přijavších. A proto nechte 82letého blázna v tichu a klidu odejít ke všem čertům, s nimiž tak rád koketoval. Neboť co není, teprve bude. (…) Dříve musí být povržen, aby mohl být povznesen.‟ Stalo se.

Svazek Josef Váchal / Kniha vzpomínek (Arbor vitae societas v Řevnicích a Památník národního písemnictví v Praze ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Chebu, 375 str.) není katalogem chebské výstavy, ačkoli k ní byl vydán, spíše jde o Váchalovu biografii v obrazech. Literární historička – a kurátorka chebské výstavy – Hana Klínková do ní soustředila velké množství chronologicky uspořádaných fotografií (zachycují Váchala a lidi, kteří prošli jeho životem, vedle toho jsou zde reprodukovány i snímky, jež Váchal, po dlouhá léta zanícený fotoamatér, sám vytvořil), dokumentů, map, plánků i umělcových kreseb a rukopisných záznamů. „Z větší části,“ připomíná autorka, „jde o méně známé či dosud nepublikované materiály.“

Jaromír Slomek: Váchal povržený a povznesený (www.tyden.c)

Zpátky ale ke Knize vzpomínek. Hana Klínková o Váchalově pobytu na Jičínsku píše: V letech 1939 až 1940 se Macková přestěhovala spolu s Josefem Váchalem na rodný statek do Studeňan. Ten byl tehdy obklopen dvěma zahradami s krásnými stromy. Bylo to asi rozumné řešení situace na počátku války. Mělo ovšem svá úskalí. Vyhraněné povahy obou umělců, Váchalova nespokojenost s nedoceněním jeho díla, válečná doba, ale i věk přispěly k tomu, že v domě nebývala vždy dobrá atmosféra. Přesto se dá říci, že se ve Studeňanech dalo žít. Horší chvíle střídaly ty lepší, nebylo jenom zle. Tragédií pro oba umělce byl rok 1957, kdy padlo rozhodnutí, že se ze statku vybuduje strojní traktorová stanice… Při podrobném studiu deníkových záznamů obou umělců lze zjistit, či spíše potvrdit, že nic nebývá černobílé. V roce 1955 napsal Váchal svému kamarádovi z mládí Josefu Hodkovi: „Vy žijete a budete žít jen v dětech, přírodní povinnost, mateřství, splnivše. Kdežto my dva, staří plavajzníci a pemzlíkáři studeňanští platíme oběť svému povolání, a tudíž nic se nedivte, že i ta naše vášnivá kdys láska vyhasla, takže ani jiskra víc v popelu tom nezasvítí. Jelikož láska je plevel, který ze srdce nevyhubíš – leda smrtí –, stále ochraňuješ štěstí, kterého se ti kdys dostalo od bytosti, s níž svazky jsi teď přetrhal, a tak ty kloubovým reumatismem zchromlé ruce Mackové dojímají člověka k slzám.“

Právě Hodek zhotovil na Váchalův hrob zmiňovaný kříž.

Michal Šanda: Na kolo s Josefem Váchalem: Plavajzníci a pemzlíkáři (www.novinky.cz)