Přinášíme ukázky z příručky, jež by neměla chybět v žádné školní knihovně.
Anotace:
Netradičně pojatá kniha o tom, jak inspirovat a vést děti a mladé lidi k literatuře prostředky přednesu. Je určena všem, kdo pracují s dětmi a mládeží a věnují se dramatické výchově, literární výchově a možnostem interpretace krásné literatury − tedy učitelům literárně-dramatických oborů ZUŠ, učitelům českého jazyka a literatury na základních a středních školách, vedoucím dětských a mladých divadelních a recitačních souborů, vychovatelům školních družin, studentům vysokých škol pedagogického a uměleckého směru a dalším zájemcům, kteří jsou přesvědčeni, že na cestě k četbě a krásné literatuře může přednes významně pomoci.
Z obsahu knihy:
Proč recitovat? Co je přednes? Co není přednes. Co je přednesu blízké (Rétorika, Přednes vlastní tvorby, Předčítání). Recitovat může každý.
Cesta k textu: Jak hledat a vybírat literaturu pro přednes − Jak dál ze shromážděné literatury vybírat, jak ji posuzovat? − Recitovat poezii, nebo prózu? − Přednes vlastní tvorby – Slam poetry.
Cesta do hlubin textu: Proč je nutný rozbor textu? − Proč by se měl recitátor podílet na rozboru − Jak lze při rozboru postupovat? –
Úprava textu pro přednes. Cesta od textu k vystoupení. Výstavba recitačního vystoupení: Čtení nahlas − Předčítání − Hledání výrazových prostředků. Vybavenost recitátora. Zápas s trémou.
Recitační vystoupení, jeho reflexe a rozbor. Recitátor a přehlídky, soutěže, festivaly.
Publikace obsahuje obsáhlý slovníček pojmů, které s problematikou přednesu a interpretace souvisejí, a bohatý seznam doporučené literatury.
Kniha ilustrovaná Zuzanou Vítkovou se v r. 2009 objevila v užší nominaci na ocenění v soutěži Nejkrásnější české knihy.
Jak může vypadat poctivá reflexe vlastní nahrávky recitace, ukazuje práce kvartánky Terezy:
Báseň jsem z velké části recitovala tak, jak jsem si naplánovala – docela vážně a rozhodně ne uvolněně.
Přednes byl celkově o něco málo rychlejší, než jsem původně zamýšlela – toto tempo pro mě bylo přirozené a neuvědomila jsem si, že bych mohla mírně zpomalit. Podle mého názoru se ale báseň dá recitovat pomaleji i rychleji a moje (než předpokládané) tempo přednesu moc neuškodilo. Osobně je prakticky ve všech ohledech příjemnější svižnější recitace. Při plánování přednesu jsem na to nepomyslela a předpokládala, že se do naplánovaného „přiměřeného“ tempa nějak trefím.
Dvě ze slok jsem měla v plánu recitovat pomaleji a druhou dvojici veršů zase rychleji. Všimla jsem si, že tohoto zpomalování a zrychlování jsem dosahovala spíše prodlužováním a zkracováním pauz mezi verši než změnou samotného tempa recitace (jak jsem nejprve měla v plánu). Myslím si, že mi připadalo přirozenější prodlužovat pauzy než samotná slova. Rozdíl mezi pomalejšími a rychlejšími slokami není sice v nahrávce patrný tolik jako v přípravě recitace, ale pořád ho slyším a vnímám. Proto si myslím, že recitace by se zásadně nezměnila, kdybych změny celkové rychlosti přednesu dosáhla jiným způsobem. Upřímně – je možné, že se mi to jen zdá, a ve skutečnosti zní všechno úplně stejně jako v přípravě na přednes.
Svůj úmysl recitovat zněle a nahlas jsem se během přednesu (aktivně) snažila realizovat. Bohužel nejsem moc schopna posoudit, do jaké míry se mi to podařilo. Řekla bych, že vlastně docela dobře… Těžko se to ale soudí, protože hlas, který člověk slyší na nahrávce se často v jeho očích nemusí vůbec podobat hlasu, kterým sám sebe slýchává mluvit každý den. Je tomu tak i v mém případě – jsem vlastně trochu zmatená, protože svůj hlas ve skutečnosti (i během recitace) slyším jinak, než ho pak vnímám na videu. Ostatní mi ale samozřejmě do hlavy nevidí a budou posuzovat zvukovou nahrávku. V ní z přednesu nejspíš každý vycítí jistý stupeň nervozity, ale z mého pohledu jsem poměrně úspěšně recitovala alespoň nahlas (takže bych například ve třídě byla slyšet), když už nic jiného.
V oblasti jednotlivých detailů, jako třeba důraz na určité slovo nebo krátká či dlouhá pauza, jsem se z větší části držela údajů v přípravě na přednes – pauzy jsem dělala na naplánovaných místech a zdůrazňovala jsem ta správná slova. V tomto aspektu byl můj plán důkladně promyšlený už od začátku a dával mi smysl jak teoreticky, tak i v praxi (jak se ovšem ukázalo později).
Celkově jsem se od svého plánu ve většině věcí neodchýlila a přednes celkem odpovídá přípravě. Když už jsem se plánu nedržela (myslím si, že na některých místech tomu tak skutečně bylo), udělala jsem to proto, že jsem mezitím zjistila, že mi více sedí jiný způsob. Nedalo by se podle mě říct, že jsem svými drobnými spontánními odchylkami od plánu recitaci nějak výrazně zhoršila nebo dokonce úplně pokazila. Osobně svůj výkon nepovažuji za skvělý, ale o mnoho lépe to prostě ani nezvládnu, takže se za něj (příliš) nestydím.
Podařilo se mi získat připomínky a názory k přednesu hned od dvou členů rodiny. Mamka hodnotila recitaci zcela pozitivně, přednes se jí líbil. Neměla žádné připomínky, ale podotýká, že se jedná o laický názor.
Zato bratr, který navštěvoval několik let literárně-dramatický obor na ZUŠ, měl připomínku. Ocenil by větší expresivitu – přednes se mu zdál trochu unylý. Podle jeho názoru mám přidat na výraze, gestech a dělat výraznější pauzy… Stejně jako mamka ale pochválil mou artikulaci, přednes byl podle něj velmi srozumitelný. Záměr jsem podle něj také naplnila (báseň vyzněla vážně a dramaticky, nikoliv jiným, nezamýšleným způsobem).
Ani jeden z nich nepovažoval přednes za příliš uspěchaný nebo rychlý, což mě vlastně (příjemně) překvapilo. Hodnocení nebylo příliš kritické, ale alespoň bratr našel něco, co se mu nelíbilo, proto byl pro mě jeho/jejich názor přínosný.