Tady se nedá číst, řekl jsme si a nevytáhl jsem z batohu povídky Italo Calvina. Na pláži, kam jsme si koupili před obědem vstupenky, totiž mezitím začalo hrát rádio. Velmi hlasitě. Hudba, reklamy, heslovité zprávy. Blbé písničky s tou nejpitomější muzikou, jakou si umím představit. Ale i kdyby to nebylo tak špatné, bylo to moc nahlas.

Je tady hodně mladých lidí. Opalují se, občas kolem proletí vodní skútr, obláčků na nebi je málo, znova a znova vysvítá slunce. Obzor Oravské přehrady je krásný. Ve špinavé vodě se totiž zrcadlí modrá obloha. Je-li modrá. Ale na pláži jsou dva bazény (obdélník pro dospělé, kruh pro děti). Oba mají modré dno, na barvu oblohy nejsou odkázány.

Je tu zhruba 100 lidí a čtou si jen dva: moje žena a já, nakonec jsem Calvina z batohu vyndal. V uších mám vatu a v duši zlost. Ubohé povídky, vím že si je při téhle ozvučené četbě mrzačím. Kde se ve veřejném prostoru ještě dá za peníze koupit ticho? Kdo dneska ještě ví, že ticho má cenu? Že každá nevyslechnutá reklama je výhrou? Zrak lze odvrátit, sluch je bezmocná oběť.

Učitelé literatury si lámou hlavu, proč děti nečtou. Svádí se to na internet, na televizi, na nezájem. To, že je prostor vyplněn akustickým smogem inhalovaným odmalička nic netušícími nově příchozími, nechává většinu obyvatelstva chladnou. A myslím si, že bude hůř.

Zamysleli jsme se na tohle téma v jámě lvové: ve facebookové skupině PŘÁTELÉ KAVÁREN BEZ REPRODUKOVANÉ HUDBY. Podívejte se tam, vážení učitelé, milí žáci, budoucí i současní rodičové, až zase budete přemýšlet, proč dneska lidé (např. děti) většinou skoro nečtou – viz zde.

Jiří Weinberger