Do mírně kontroverzních, pro literaturu nezvyklých vod se vnořilo březnové číslo HOSTa svým tématem, jímž je Hitler a umění – „Hitlerismus“ jako literární téma. Nejprve estetik Rostislav Niederle analyzuje estetické kořeny nacismu, respektive vztah Hitlera k estetice jako politické služce a nástroji propagandy, opíraje se přitom o dvě v Česku dostupné studie – Svůdný klam třetí říše: fascinující a násilná tvář fašismu (Peter Reichel) a Hitler a síla estetiky (Frederic Spotts). Esejista a spisovatel Pavel Švanda rozebírá knihu německého novináře a spisovatele Timura Vermese Už je tady zas, v níž Hitler přijde opět na svět v roce 2011 (prakticky v téže podobě jako v r. 1945) a která těží z konfrontace reality současného Německa s führerovými názory a postoji. Jako brilantní myslitel přemýšlí Švanda také nad tím, co vypovídá současná hitlerovská obsese, jejímž projevem je i tato kniha, o povaze naší společnosti i nás samotných (se zajímavým závěrečným českým „miniexkurzem“). Zuzana Hrdečková pak čtenáře seznamuje s reflexí Vermesova románu v německých periodikách (Die Tageszeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Der Spiegel, Süddeutsche Zeitung). Na vstupní text částečně navazuje stať Pavla Ondračky, v níž se zabývá Hitlerem jako umělcem. Zkoumá vlivy, které utvářely jeho vkus, připomíná říšský design, architekturu, sport a film, sochařství, hudbu, stejně jako „zvrhlé“ umělce a umění. Psycholog Jan Širůček se v interview vedeném Evou Klíčovou pokouší nalézt odpověď na otázku, proč je pro mnoho dnešních lidí Hitlerova patologická osobnost stále tak přitažlivá, jaká je podstata tohoto „duchovního spolčení kriplů“. Symbolickou tečkou za tématem je fenomén parodování několika scén z filmu Pád třetí říše na portále YouTube, jemuž se věnuje Patrik Linhart.
Do žhavé společenské a filosofické současnosti vstupuje rozhovor, který vedl Miroslav Balaštík s filosofem Michalem Hauserem a který se dominantně týkal postmodernismu a současné rehabilitace levice v českém politickém kontextu. Hauserovu knihu Cesty z postmodernismu poté reflektuje v samostatném textu filosof Václav Bělohradský. Jan Němec se v názoru zamýšlí nad tím, k čemu (ne)jsou dobré literární polemiky; k podobnému tématu směřuje i citlivý komentář Jana Šulce volajícího po velkorysosti a toleranci literárním prostředí. Typologizaci komiksových adaptací literárních děl a (ne)možnosti jejich případného didaktického využití při výuce se věnuje článek Pavla Kořínka Věrně překreslit či snad invenčně převést? Adam Kubát ve svém rozhovoru představuje v Čechách méně známého nizozemského spisovatele Arthura Japina a přibližuje genezi jeho nejznámějšího románu Černoch s bílým srdcem. S tím, jak vzniká nový román a na čem dalším pracuje, se svěřuje spisovatelka a scenáristka Radka Denemarková.
Literární historii se věnuje trojice textů. V prvním z nich Libor Vykoupil připomíná stodvacáté výročí narození rakouského autora ceněných detektivek a knih literatury faktu Heinricha Schmitta, píšícího pod pseudonymem Frank Arnau. Hana Kraflová v dokumentu přináší dopis – supliku Marie Turkové (předlohy Maryši bratří Mrštíků) prezidentu T. G. Masarykovi. O celostní uchopení modernistické Proustovy heptalogie Hledání ztraceného času se neotřele a úspěšně snaží Ĺudmila Lacková.
Pro školní účely je tentokrát výborně využitelné i Čtení na březen, jež přináší ke stému výročí narození Bohumila Hrabala jeho „ne zcela dostupný a málo známý text, který autor věnoval vzpomínkám na své rané dětství“ – Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny. Doprovází jej drobné připomenutí Hrabalova dětství z pera Tomáše Mazala, autora jeho zatím nejpodrobnější biografie s názvem Spisovatel Bohumil Hrabal.
Vladimír Stanzel
