Cesta do hlubin duše, nikoliv však pouze študákovy, čeká čtenáře říjnového HOSTa, jehož tématem je dílo a osobnost Carla Gustava Junga. Otevírá se obsáhlým a poutavým rozhovorem Jana Němce s Karlem Plockem, psychologem, znalcem a hlavně překladatelem Jungova díla do češtiny. Právě jeho péčí a šestnáctiletým úsilím bylo loni na podzim ukončeno české vydávání devítisvazkového Jungova Výboru z díla. Dočtete se v něm o Jungově pronikání do českého odborného kontextu, o překladatelských peripetiích provázejících vydání Výboru z díla, nahlédnete i do překladatelova privatissima a můžete žasnout nad trefností mnoha jeho postřehů i univerzalitou osobnosti. Pro češtináře může být zajímavé, že Plocek zmiňuje svou gymnaziální učitelku češtiny jako pro něj svého druhu iniciační osobnost; potěší také hluboký vztah k rodnému jazyku a jeho vyjadřovacím schopnostem, jež – co se týče přesnosti – staví nad angličtinu.
Na rozhovor navazuje dosud v češtině nepublikovaný překlad závěrečných tří kapitol z Jungovy poslední stati Přítomnost a budoucnost, samozřejmě v překladu Karla Plocka. Text je chirurgicky přesnou analýzou neduhů moderního člověka (a jím tvořené masové společnosti) plynoucích z disociace vědomí, v moderní době nejvíce signalizované oddělením víry a vědění, a apelem na nutnost (ale i poukázání na úskalí) procesu individuace osobní i rodové. Při tom všem zůstává velmi čtivý a přístupný každému, kdo je alespoň rámcově obeznámen se základy analytické psychologie.
Svou cestu k Jungově bollingenské kamenné věži připojuje (v duchu mytopoetickém) i polská spisovatelka Olga Tokarczuková ve stati Hlasy, smích a obrazy. Téma ukončuje upravený proslov profesora Iva Čermáka, který pronesl při příležitosti uvedení posledního svazku Výboru z díla a nazval jej C. G. Jung a mytická moc příběhu. Vyprávění příběhů, narace, stejně jako symboly a rituály, je zde prezentována jako individuální i kolektivní spojnice vědomí s nevědomím, tedy nezbytná „pomůcka“ pro již zmíněnou individuaci: „Mýty mají moc propojit vnější svět se světem vnitřním a tak udržovat smysluplnost našeho bytí. Mýty zásadním způsobem otevírají prostor pro neutuchající vyprávění příběhů. Bez příběhů a mýtů bychom zahynuli a s námi i kultura, kterou jsme jimi vytvořili.“ Toto tvrzení dodává další (a hlubší) dimenzi formativní složce výuky literatury na všech typech škol.
Stodesáté výročí narození Františka Křeliny připomíná Romana Macháčková, osudům básníka dívčí krásy Jiřího Veselského a výtvarníka Miroslava Tichého, výsostným to solitérům, se věnuje text Jiřího Oliče. Čtyři dosud nepublikované Veselského básně jsou pak otištěny v Čtení na říjen.
Eva Klíčová zpovídala historika Jiřího Křesťana, autora brilantní monografie Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění. Rozhovor bilancuje Křesťanův více než dvacetiletý výzkum věnovaný této kontroverzní osobnosti, jež výrazně utvářela českou kulturu i poúnorové školství. Další zajímavý dialog Klíčová vedla s historičkou umění, profesorkou Milenou Bartlovou, o středověku, současném umění i důležitosti (a přemnožení) obrazů.
Pro výuku literatury je inspirativní stať Duch vyprávění prozaika Jiřího Kratochvila, v němž se věnuje proměně vypravěčů u Kundery a Vaculíka, stejně jako důležitosti samotného aktu vyprávění, čímž se skvěle doplňuje s jungovskou tematikou. Pro zpestření jazykových hodin pak může posloužit Šlosarka věnovaná aktuálnímu větnému členění, k němuž autor užívá nejednoznačně formulovanou výzvu z MHD – Věnujte pozornost tomu, kdo za vámi stojí!
Vladimír Stanzel
