Názory učitelů na psaní velkých písmen

Ivana Svobodová, Ústav pro jazyk český AV ČR

Tento příspěvek se věnuje názorům učitelů na psaní velkých písmen v dotazníkovém šetření, které se týkalo této pravopisné oblasti. Soustředí se především na ty jevy, jež podle učitelů činí žákům opakované potíže nebo jež jsou problematické obecně (např. psaní názvů sídlišť, divadel).

V prvním čísle tohoto ročníku M. Pravdová představila statistické výsledky dotazníkového šetření týkající se psaní velkých písmen v češtině. Tento, navazující příspěvek se věnuje analýze názorů respondentů na tuto pravopisnou oblast¹. Možnosti vyjádřit svůj názor využilo přes 4 000 respondentů. Naprostá většina z nich při formulaci svých názorů volila spisovnou češtinu a stylově neutrální výrazy. Převažovala věcnost, adresnost, emocionální tón zazníval v podstatně menší míře, výjimečně se vyskytly i vyloženě znevažující projevy, někdy i ironie (1. zrušte háčky a čárky – nebudeme přece podporovat český nacionalismus, stejně to zavedl nějaký kacíř; 2. zaveďte anglickou transkripci a co nejvíce germanismů; 3. zrušte češtinu ve prospěch globální angličtiny; 4. zrušte Ústav pro jazyk český – k prosazení výše uvedených změn stačí, když český pravopis budou formovat redaktoři médií, nejlépe bulvárních, a v dlouhodobější perspektivě čínské obrázkové písmo) či sebekritika (Tak si po tomto testu připadám jako idiot, co nic neumí…).

Názory byly velmi různorodé, často protichůdné: současné zásady jsou logické, jednoduché × jsou komplikované, nelogické; zjednodušit × ať je to tak, jak to je; psát Bůh vždy × jsem proto psát jen bůh.

Slovní komentáře často potvrdily to, co známe z každodenní poradenské činnosti: někteří uživatelé češtiny zaměňují pravopis a gramatiku, neznají současnou kodifikaci a jsou přesvědčeni, že se PČP neustále mění (Nevím, kdy byl tento dotazník zveřejněn, ale já ho vyplňuji v únoru 2012, kdy už se změnil a platí pravopis ohledně velkých písmen takový, že se píše Náměstí Míru, Bratří Čapků apod. – Mám 55 let a už se to tolikrát měnilo, že se v tom už neorientuji). Připomeňme, že pravopisná úprava byla provedena v r. 1957, poté v r. 1993 a od té doby k žádným změnám nedošlo. Tudíž 55letý respondent mohl zažít změnu pouze jednu.

V tomto příspěvku se zaměříme pouze na názory a postoje učitelů základních a středních škol, učitelů a studentů bohemistiky z vysokých škol. Z nich vyzdvihneme především ty jevy, které se týkají výuky psaní VP na základních a středních školách. Podrobnější analýzu všech názorů, zvláště na jednotlivé pojmenovací typy, lze nalézt v Naší řeči (roč. 96, 1. číslo, s. 17–35).

Možnosti připojit svůj komentář, ať už k dvěma polouzavřeným otázkám, nebo k otázce poslední, využilo ze 704 učitelů základních a středních škol 163, z 97 učitelů vysokoškolských 40 a z 544 studentů bohemistů 99². U těchto skupin se vyskytly, stejně jako u ostatních, názory opačné, např. Prosím, zjednodušte, co můžete. × Nechte to, tak jak to je. – Správné psaní se nedá žáky naučit. × Děti od 6. třídy základní školy mají zafixován nějaký systém psaní velkých písmen a já jsem svědkem toho, že se tato pravidla dokáží naučit. I mnozí z nich upozorňovali na některé nedůslednosti v současných PČP a navrhovali změny ve způsobu psaní některých pojmenování. Bohužel někteří z nich ukázali, že současnou kodifikaci neznají – snad ani platná PČP nikdy neotevřeli: Zajímalo by mě, jak se píše slovo INDIÁN. Z několika různých zdrojů jsem získala různá vysvětlení pro obhajobu velkého, ale i malého začátečního písmena. Jsem pro velké (příslušník národa). – Dříve jsme se učili, že pokud je u tohoto typu škol uvedeno místo (obec, město), píše se velké písmeno, např. Sestra studuje Obchodní akademii v Břeclavi. Dnes se uvádí, že velké písmeno je pouze v nominativu³. – Jasně sdělit Praha, Pražský nebo pražský, Kutná Hora – kutnohorský – Kutnohorský nebo kutnohorský dekret, Brno, Brněnsko či brněnsko (bez úpravy).

Z některých reakcí je zřejmé, že by respondenti uvítali takové zjednodušení, aby psaní velkých písmen nebylo tolik závislé na věcných znalostech: SJEDNOTIT VELKÁ PÍSMENA u místopisu, kostelů. Vždyť to bude jedno, jak se to bude psát, kdo má vědět, jak to s tím místem ve skutečnosti je, když tam nebydlí, např.: Černá hora (ale Černá Hora = název státu), Bílá hora (ale Bílá Hora = městská část), Černý důl (ale Černý Důl = název obce), Mariánské Hory atd. – Jak může žáček základní školy z Horní Dolní vědět, jak zní například oficiální název univerzity v Ústí nad Labem? Ústecká univerzita, či Univerzita v Ústí nad Labem? Správně je ale pouze varianta Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Přitom úkoly podobného zadání bývají často součástí testů znalostí z českého jazyka. No to se pak nedivme, že mnozí studenti na pravidla psaní velkých písmen zcela rezignují. – … troufám si tvrdit, že běžný uživatel češtiny neví, zda je v konkrétních případech oficiálním názvem např. „Obecní zastupitelstvo Chyšky“, nebo „Obecní zastupitelstvo v Chyškách“, a ani není důvod, proč by to měl vědět.

Psaní velkých písmen je (nejen) v češtině opravdu často založeno na věcných znalostech. Podoby Černá hora (název hory) – Černá Hora (název státu) – černá hora (obecné pojmenování) jsou vodítkem pro správné pochopení významu uvedeného spojení. Podoba ústecká univerzita naznačuje, že jde o univerzitu se sídlem v Ústí nad Labem, ale že oficiální název je jiný. Současný způsob psaní tak čtenáři mnohdy napomáhá určit, o které objekty jde a zda daný název je oficiální, nebo ne. Věcné znalosti musí mít pisatel i u jiných pravopisných jevů (např. při psaní -i, -y u lexikálních homofonů, u příčestí a jmenných tvarů, jestliže podmětem jsou zájmena my, vy, při psaní předpon s-, z-, složených adjektiv, u interpunkce), při skloňování cizích osobních a zeměpisných jmen se musí opřít o výslovnost atd.

Jiná věc je to, co autoři do testů na psaní VP zadávají. V tomto časopise už jsme několikrát upozorňovali na mnohá pojmenování, která by testy, diktáty a další hodnoticí práce obsahovat neměly, i na to, že při opravě slohových prací by učitelé měli posuzovat odchylky od platné kodifikace velmi citlivě.

Část učitelů ze základních a středních škol uváděla konkrétní příklady pojmenování, která žákům (popř. jim samým) činí největší problémy, s poznámkou, že náležitý způsob psaní se žákům těžko vysvětluje a že nezbývá než si ho pamatovat. Jde např. o tato pojmenování: jižní Evropa × Jižní Amerika, Severní ledový oceán × Velké Solné jezero, sídliště Jihozápadní Město × Sídliště Antala Staška, Nové Město pod Králickým Sněžníkem × Kostelec nad Černými lesy, Velká francouzská revoluce × druhá světová válka, jaltská konference × Helsinská konference. –Proč Jižní Amerika, Latinská Amerika, ale jižní Asie? – Proč je Střední východ název?– Jak má dítě zjistit, že Chrám sv. Víta je jedinečná památka, ale chrám sv. Mikuláše už ne?

Co se týče spojení adjektiva se zeměpisnými proprii, to, zda oficiální zeměpisný název je Jižní Amerika (označení světadílu), ale jen Evropa, Asie, Čechy, Morava… a přídavné jméno jižní pouze vymezuje část dané oblasti jednoslovně pojmenované, nestanovují jazykovědci, stejně tak nerozhodli o tom, že zeměpisným názvem se stal Střední či Blízký východ. V jednom komentáři se vyskytl i návrh uveřejnit v kodifikační příručce soupis oficiálních zeměpisných názvů, jejichž součástí je nějaká světová strana⁴. K tomu lze dodat, že obtížné jsou i názvy s adjektivy horní, dolní, střední, přední, zadní nebo s adjektivy utvořenými od názvů obcí, států, jejich částí atp., a že tedy lze těžko do kodifikační příručky vměstnat všechna pojmenování, v nichž je namístě psát adjektiva s VP.

Psaní názvů obcí a jejich částí se od prvních, oficiálních PČP (z r. 1902) nezměnilo a je výjimečné v tom, že jde o jediný typ pojmenování, v nichž se i druhové substantivum nestojící na začátku píše s VP. Pokud si žák zapamatuje, že v nepředložkových názvech obcí se u všech slov píšou VP, nemusí vůbec název konkrétní obce znát, a přesto by ho měl napsat správně (výjimkou jsou názvy s výrazem město nebo lázně, jež jsou v několika případech součástí zeměpisného názvu, např. Město Touškov, Lázně Bohdaneč). Jisté komplikace přinášejí názvy obsahující předložkové spojení. VP se píše vždy u prvního výrazu, bez ohledu na to, zda je obecné, nebo vlastní: Kostelec nad Labem, Kostelec u Křížků, u víceslovného spojení je nutné vědět, co označuje: u názvu Nové Město pod Králickým Sněžníkem je Králický Sněžník hora, jejíž název tvoří spojení adjektiva s vlastním jménem, u názvu Kostelec nad Černými lesy jsou Černé lesy pomístní jméno, podobně: Doubravice u České Skalice (Česká Skalice – název města), Deštné v Orlických horách (Orlické hory – název pohoří).

Psaní názvů sídlišť je vskutku problematické (v dotazníku, pokud se respondenti vyjadřovali ke konkrétním pojmenováním, patřily tyto názvy k nejčastěji kritizovaným). Podle platných PČP by se VP mělo vždy psát u názvů, v nichž po slovu sídliště následuje genitivní výraz (Sídliště Antala Staška, Sídliště Míru…), následuje-li jméno/jména v nominativu, je důležité, zda je slovo sídliště součástí názvu, nebo ne, jinými slovy, zda bylo pojmenováno jen Jižní Město, nebo Sídliště Jižní Město (ve většině případů jde o druhý typ, tedy Sídliště Jižní Město). U genitivního spojení se tak psaní výrazu sídliště liší od názvů s výrazy ulice, náměstí, nábřeží atp. Proto by bezesporu bylo vhodné způsob psaní sjednotit (náměstí Míru, sídliště Míru).

Zeměpisné názvy s postupně rozvíjejícím přívlastkem (typ Severní ledový oceán, Velký pařezitý rybník × Velké Medvědí jezero, Velké Solné jezero) nepatří mezi časté. Aby se i druhé adjektivum psalo s VP, musí (nebo v minulosti musel) existovat vlastní název jím začínající (aby se tedy psalo Severní Ledový oceán, Velký Pařezitý rybník, musel by být doložen název Ledový oceán, Pařezitý rybník). Žáci z výuky zeměpisu pravděpodobně znají Severní ledový oceán a možná obě uvedená jezera. Učitel by je měl vést k tomu, aby v případě pochybností, jak podobné názvy napsat, nahlédli do PČP, Slovníku spisovné češtiny (SSČ) nebo geografických příruček. To se pochopitelně týká i mnohých dalších zeměpisných názvů. Stejnou radu dává i Internetová jazyková příručka a na ni reagoval jeden respondent učitel takto: Co mám dělat, když je [příručky] nemám k dispozici a daný název potřebuji napsat? Jak bude postupovat, když si není jist pravopisnou podobou některého přejatého slova nebo cizího osobního propria? Tento přístup je víc než zarážející.

Při psaní VP u některých pojmenování hraje svou roli tradice. Až do r. 1957 byl okruh pojmenování, jež se měla psát s VP, podstatně menší. PČP z r. 1957 ho rozšířila o další, u některých však ponechala psaní s malým písmenem. Mezi ně náleží i názvy válek, výrazy kostel, bazilika, chrám a svatý v oficiálních názvech staveb, např. kostel Nanebevzetí Panny Marie, bazilika sv. Jiří. PČP z r. 1993 způsob psaní těchto pojmenování ponechala, jedinou výjimkou je podoba Chrám sv. Víta, s odůvodněním, že jde o významnou celostátní památku. Zároveň tato PČP dávají pisatelům, pokud jde o psaní památných staveb, událostí a akcí, jistou volnost: „v zásadě záleží na píšícím, jak jev posuzuje; podle toho zvolí písmeno velké, nebo malé“ (akademická PČP, s. 41). Tudíž i podoby Červnové povstání nebo Jaltská konference nelze hodnotit jako vyloženě chybné. U názvů h/Helsinská konference se bohužel PČP a SSČ rozcházejí a podle našeho názoru je nutno přijmout obě varianty.

Jedna učitelka uvedla: Současná pravidla psaní velkých písmen mi připadají logická, ale mí žáci jsou názoru opačného. Pravidla jsou pro ně rozsáhlá, vždy diskutují o logice v psaní názvů ulic (př. U Místní dráhy 13) a jim podobně znějících názvech např. staveb (př. hospoda Na růžku). Dříve v názvech ulic hrála roli místní situace a nové pravidlo je podle mne zjednodušením. Žáci to tak bohužel necítí. Proč tedy nepsat důsledně: ulice U místní dráhy 13, ulice K brčálníku bez ohledu na místní situace? (Jak vyplývá z komentářů, necítí to ani část učitelů základních a středních škol a též studentů bohemistů, z nich i ti, kteří se již učili zásady psaní VP podle PČP z r. 1993.) Ona navrhovaná důslednost by vedla k tomu, že bychom psali též K sázavě, U moravy atp. Jako příklad pro zdůvodnění prospěšnosti psát velké písmeno po předložce vždy, tedy bez ohledu na původ výrazu po ní následujícího, může učitel zvolit pojmenování, která obsahují takové jméno, u něhož nelze dnes již s jistotou určit, zda je apelativum, nebo proprium, např.: Na Slupi (slup = žleb), Na Žertvách (žertva = oběť bohům), a také uvést příklady jmen, která sice apelativa jsou, ale mohla být v minulosti zvolena pro pojmenování obcí či jejich částí, usedlostí, samot atp., např. v Praze existují ulice Na Rybníčku, V Zátiší, pojmenované podle zaniklých obcí, podobně např. V Kališti (podle rybníka Kaliště), U Cibulky (podle usedlosti Cibulka).

K nejčastějším pojmenováním, k nimž se učitelé a studenti vyjadřovali, patří:

1. předložkové názvy označující veřejné prostranství (18×), a to v naprosté většině s negativním postojem k zásadě jejich psaní kodifikované v PČP z r. 1993;

2. názvy divadel (15×); ozývala se taková slova, že v jejich psaní je pěkný chaos nebo že by snad stálo za to vymyslet nějaké obecné pravidlo. Jediná možnost, jak alespoň částečně způsob psaní zpravidelnit, je psát slovo divadlo s malým písmenem; pak by se mohlo uplatnit pravidlo pro psaní veřejných prostranství, tedy by se psalo divadlo Archa, divadlo Na Zábradlí, divadlo U Hasičů…;

3. název Chrám sv. Víta (10×); respondenti si přejí zrušit psaní s VP;

4. názvy sídlišť (8×); kritizována byla složitost psaní tohoto pojmenovacího typu;

5. názvy výrobků (4×), s přáním, aby se ve všech kontextech psalo VP (peru v Azuru, jel jsem ve Škodovce, jím Jonagoldy). Není vždy jednoduché se rozhodnout, zda u tohoto typu pojmenování psát velké, nebo malé písmeno. Malé písmeno je namístě vždy, jestliže je název užit v plurálu: jím jonagoldy, nákup gripenů nebo v neoficiální podobě: jet ve škodovce. V ostatních případech je nutné počítat s kolísáním.

Z dalších (jednotlivých) návrhů jmenujme: s VP psát vždy příslušníky hnutí (tedy Májovci, Lumírovci, Jezuité), výraz svatý ve všech názvech (protože nebylo specifikováno, lze usoudit, že i např. Svatá Anežka, Svatý Václav), základní ve spojení základní škola (žák navštěvuje Základní školu), názvy ministerstev, u názvů institucí psát všechny výrazy s VP, zjednodušit pojmenování soukromých firem – z této formulace není zřejmé, co měl její autor na mysli. Dodejme, že zápis firemních názvů nepodléhá žádnému právnímu předpisu, který by přikazoval, aby formální stránka odpovídala platným PČP.

Dotazníkové šetření jednoznačně prokázalo, že převážná většina respondentů, třebaže se při vyplňování dopustila chyb, si zásadní změny nepřeje. Návrhy na změny jednotlivých pojmenování byly různé a týkaly se všech pojmenovacích typů. Některé z nich lze patrně přijmout (psaní malého písmene ve spojení chrám svatého Víta nebo u slova sídliště, už proto, že podoba s malým písmenem by byla systémová), jiné rozhodně ne (psaní Základní škola).

Psaní VP je problematická pravopisná oblast. Toho by si měl být vědom každý učitel a k její výuce i prověřování znalostí by měl přistupovat velmi uváženě, zodpovědně a hlavně nevytvářet diktáty s problematickými jevy⁵.

Literatura:

Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1994 – akademické vydání.

Pravidla českého pravopisu. Praha: Fortuna, 1999 – školní, rozšířené vydání.

Psaní velkých a malých písmen v češtině. Výzkumná zpráva, Factum Invenio, 8. 8. 2012.

PRAVDOVÁ, M. Psaní velkých písmen v češtině – výsledky dotazníkového šetření. Naše řeč, 96, 2013, č. 1, s. 1–8.

PRAVDOVÁ, M. Umíte psát velká písmena? ČJL, 65, 2014–2015, č. 1, s. 146–147.

SVOBODOVÁ, I. Názory respondentů v dotazníku na psaní velkých písmen. Naše řeč, 96, 2013, č. 1, s. 17–35.

SVOBODOVÁ, I. Psaní názvů divadel. ČJL, 58, 2007–2008, č. 3, s. 146–147.

SVOBODOVÁ, I. Zamyšlení nad psaním velkých písmen. Čjl, 49, 1998–1999, č. 3–4, s. 55–62.

Publikováno v časopise Český jazyk a literatura, č. 4, 2015 (k obsahu čísla více ZDE).

Připravil -js-