Pandemické období přimělo pedagogický svět reflektovat otázku zabývající se tím, na čem ve výchově a vzdělávání skutečně záleží. Odpověď zní: na charakteru.

Morální charakter, mrav, ctnost nebo obecně lidskost je velmi vzácnou „komoditou“. Je tím vzácnější, čím intenzivněji jsme si vědomi jejího nedostatku. Souvisí to s rozkladem moderních i postmoderních paradigmat. Od dob osvícenství moderní člověk věřil, že mravní vytříbenost bude postupovat vpřed společně s rozumovým poznáním a vědou. Že scientia zajistí conscientia (věda svědomí). Vždyť přece ten, kdo správně ví, bude i správně jednat. Mýlili jsme se. Ukázalo se, že s lidskou povahou je to složitější.

Lidství je nám dáno, lidskost je úkol. Člověk se rodí jako bytost s jedinečným potenciálem, problém je v tom, jak s tímto potenciálem nakládá. Pozorujeme, že naše lidství je rozporuplné. Mnoho víme, mnoho umíme, mnoho můžeme, ale právě tato naše kapacita je naší největší hrozbou. Všechno, čím disponujeme, dokážeme zneužít. Ať jde o náš rozum, vůli, emoce, vztahy nebo tvořivost, naprosto vše umíme užít dobře i zle: usus i abusus, říkal J. A. Komenský. Jsme jediné bytosti, které mají potenciál sebezničení. Máme velikou moc, ale nad touto mocí moc ztrácíme.

„Morální nevolnost“ aneb proč učit ctnosti

Morální „deficit“, slovy J. Sokola, který pociťujeme nejen v Čechách, má zásadní sociokulturní důsledky. S každou další korupční aférou, s každým dalším porušeným slibem, s každým dalším daňovým rájem, s každou další konspirační dezinformací, roste morální nevolnost obyvatel systému, kteří se mu musejí přizpůsobovat. Odtud zásadní potřeba pěstování, rozvíjení či kultivace ctnosti, morálního charakteru.

Komenský by souhlasil. Neúnavně opakoval, že „pravé“ vzdělání pečuje o „celého člověka“, má složku poznávací, mravní i duchovní. Byl přesvědčen, že výchova znamená učit „znát dobré, chtít dobré a konat dobré“, a to „i když se nikdo nedívá“. Komenský měl již ve své době zkušenost s výchovou, která kladla důraz pouze na poznání a ostatní složky opomíjela. Nazýval takový přístup „mučírnou“ nebo „robotárnou“ ducha.

Byl si také dobře vědom, že člověk, který sice mnoho ví, ale už ne to, jak své vědění užívat dobře, je „břemeno země“. Dokonce, čím více toho ví, tím více je společensky nebezpečný, není-li poznání doprovozeno dobrými mravy. Informace bez formace nebo vědění bez ctnosti je dle jeho soudu tak nepatřičné jako „spona zlatá na pysku svině“ (Didaktika velká, kap. XXIII). Otázka zní, jak se charakter edukačně rozvíjí či formuje. (…)

Článek komeniologa Jana Hábla na webu Proboha