Na stránkách Českého literárního centra se Jan Lukavec snaží odpovědět na otázku, jaká je současná česká reportážní literatura. Všechny představované tituly slibují zajímavé, i když většinou neveselé čtení. Dvě ukázky:

Petra Procházková je (…) autorkou reportáže Poprava – věc veřejná z knihy Utřete tělesné šťávy (Praha: G plus G, 2001). Zmíněná kniha Fenomén: Polská literární reportáž tuto reportáž chválí jako jediný český příklad textu, který se blíží reportážím polským a rozsahem i formou by mohl „odpovídat hledanému žánrovému typu“. Jádrem je příběh Azy, čečenské ženy čekající ve vězení na popravu za vraždu manžela, který ji bil a znásilňoval – v tomto smyslu jde vlastně o obdobu předsmrtné reportáže Fučíkovy, i když hlavní hrdinkou není autorka. A k popravě nakonec možná ani nedochází, závěr zůstává otevřený. Aza totiž v sobě nosí pravděpodobně nemanželské dítě a výkon trestu je odložen, dokud bude své batole kojit. Následně se jí ale podařilo uprchnout a zemřela zřejmě při náletech na Grozné v lednu 2000. „Naštěstí to nemám potvrzeno ze spolehlivých zdrojů,“ dodává autorka nadějeplně. Procházková umí dobře vystihnout jak perspektivu týraných žen, tak i muslimských manželů, kteří jsou znejistěni moderním světem.

(…)

Průřez syrovou českou realitou zvláště 90. let poskytuje i výbor z publicistiky Jáchyma Topola Výstup Jižní věží: výbor z publicistiky (Praha: Torst, 2018). Jak konstatoval Petr A. Bílek, Topol je „mistrem reportážního psaní“; jeho reportáže evokují už „pozapomenutá témata skinheadských útoků na Vietnamce či rasových bouří na Smíchově“,⁴³ a v tom mohou být překvapivě objevné. Právě z perspektivy Vietnamců autor líčí jejich přílet do nové země (kdy mnozí ani nevěděli, kde přesně jsou, ani si nemohli vybrat zaměstnání). Popisuje i celonárodní euforii sametové revoluce, kterou si prý ale někteří Vietnamci interpretovali jako převzetí moci fašisty – a skinheads v tomto duchu vnímali jako novou národní milici.⁴⁴ Další reportáže ale byly povzbudivější a autor v nich hledal nové občanské vzory: mimo jiné mapoval vzepjetí občanského aktivismu a heroismu občanů, kteří položili život při obraně neznámých kolemjdoucích; nebo sledoval snahy lidí, kteří se v bývalých Sudetech snaží spontánně hledat nové funkce opuštěných a chátrajících kostelů a vymýšlet pro ně jakýkoli nosný „duchovní náboj“.⁴⁵

Důsledky reportérských výprav přitom někdy byly i značně bolestivé a několikrát byl „tvrdě vyřazen z činnosti“. Během reportáže o protiromském pogromu byl pobodán. Jindy se vyptával na vraždu v milé vesničce ve Šluknovském výběžku. „Zmlátili mě docela dost“, konstatuje suše. To vše je ostatně v souladu s tím, co o žánru reportáže obecně píše Encyklopedie literárních žánrů (Praha: Paseka, 2004), totiž že předpokládá „riskujícího autora, který se záměrně stává průzkumníkem, přiznaným, popřípadě utajeným svědkem či spoluúčastníkem události“. Z většiny Topolových reportážních textů se ovšem o jeho utrpěných zraněních přímo nedozvíme. Topol v nich nevystupuje jako neohrožený hrdina ani jako oběť dávající najevo prožité utrpení ani jako člověk se „silnými“ názory, který ví všechno lépe. K charakterizaci prostředí Topolovi leckdy stačí vhodně zvolený citát nebo zdánlivě nezúčastněný popis.⁴⁶ Pokud do textů výrazněji pronikají autorovy osobní pocity, tak jde vždy i o obecnější reflexi nějakého tématu (podobně jako třeba u Andrzeje Stasiuka),⁴⁷ například poutnictví. V souvislosti s ním se zamýšlí nad okamžiky, kdy se po pár dnech chůze krajinou vzbudíte a nevíte přesně, kdo jste. Topol je dnes právem známý jako přední český spisovatel, jehož díla jsou pravidelně překládána do řady světových jazyků, ovšem zvláště v 90. letech se identifikoval především se svým tehdejším povoláním reportéra (píšícího tehdy především pro Respekt). I dnes Topol říká, že psaní reportáží je pro něj absolutně nejvíc, a být reportérem „ta nejlepší práce“. I když současně přiznává, že vymýšlení nových témat a stálé cestování bylo vysilující.