ŘÍJNOVÁ NEDĚLE
Václav Renč
Jen chvílemi, jak slunce mezi mraky
za této kypré, vlahé neděle,
zahlédám skvrny dálkou zjemnělé,
kterými tančí štětec křivolaký
po plátně října; šťastně touží vlít
barevný vzruch v monumentální klid.
Jen po taktech, jak vlny světla lijí
smyčcovým tahem sladkou souvislost,
v hru motivů, já nepozvaný host
pokradmu z okna luštím symfonii
dnů ojíněných, zrale brunátných,
plujících z jiter mlžně malátných.
Jen v úryvcích, a přece blíž a blíže
prameni básně, než jsou ústí řek,
básně, co v sobě schráním pro zítřek,
skanduju ódu krajiny v dnech stříže,
když odevzdávám roucho barevné
list za listem, ‒ ach, zase beze mne!
A všechny dary dávno žitých říjnů
mi z nepaměti prudce vytanou.
Tryskají stobarevnou fontánou
a horce prší zpátky do okřínu
duše, jež stoupá, stoupá, šíří se
až k obzorům, jež tonou v tyrkyse.
Jak snadno jsme je ztráceli v tom čase,
když zpívals k hluchým, věčný Básníku!
Dnes – jako slova lásky do vzlyku –
dozrálý vesmír ke mně rozlévá se.
Samotou tříben, touhou duše čist,
sám pozdní hrozen tvůj, ho umím číst.
Číst ve zlomcích ‒ a obejmout jej celý!
(In: V. R.: Skřivaní věž, Praha, Melantrich 1970, s. 71-72; též in: V. R.: Vrstvení achátu. Svitavy, Trinitas 2000, s. 353-354)
Ze studie publikované v časopise Slovo a smysl (FF UK, 9/2019):
Renčovu poezii vzniklou ve vězení v letech 1951–1962 lze ve shodě s editory Renčova díla Jaroslavem a Luisou Novákovými vymezit skladbami Popelka nazaretská (knižně poprvé 1969), Pražská legenda (knižně 1974) a Loretánské světlo (knižně 1992). Dále sem přináleží trs básní, které Renč včlenil do výboru z tvorby let 1941–1962 nazvaného Skřivaní věž (1970). Skupinu těchto lyrických textů, vzniklých ve vězení, Václav Renč do roku 1969 nazýval Na strunách mříží (srov. Novákovi 2000b: 624); vězeňská tematika se objevuje rovněž v některých básních sbírky Setkání s Minotaurem (1969). Rozsáhlé epické, respektive lyricko-epické básně, zvláště skladba Loretánské světlo, kterou Renč dokončil v roce 1970 (část od závěru 4. věty, od invokace Královno míru k Dozpěvu o domově, srov. Novákovi 2000a: 531 a Med 2006: 179), představují v kontextu celé české vězeňské poezie 50. let dosud podrobněji neanalyzovaný, přesto zcela jedinečný útvar, k jehož kontextovému rozboru přistoupíme v blízké budoucnosti.2 V této chvíli bych tedy rád zaměřil pozornost k celku 19 drobnějších lyrických básní vzniklých v době věznění, pracovně autorem nazývaných Na strunách mříží (Novákovi 2000b: 624), včleněných původně do výboru Skřivaní věž, kde tento oddíl Renč definitivně nazval Bez ozvěny — s aluzí na verš básně Vzdálení, evokující věznici ve slovenském Leopoldově — bývalou rakouskou vojenskou pevnost, kde Renč strávil takřka devět let svého života: „[…] Hradební šance, drát, dvůr s květinami — / stojatý, pustý, bez ozvěny čas“ (Renč 2000a: 367, kurz. J. W.). Editoři vybraného Renčova díla, vydaného ve dvou svazcích v roce 2000 (srov. Renč 2000a, 2000b), tento oddíl zachovali v nezměněné podobě a s původním autorským názvem, čímž zdůraznili jeho svébytnost.
