„Problematika klasifikace vedlejších vět patří již tradičně k základním jazykovým jevům roviny syntaktické probíraným ve školní výuce českému jazyku. Spolu s určováním větněčlenské platnosti jednotlivých nevětných výrazů je dokonce učivem stěžejním. V poslední době stále častěji slyšíme z mnoha stran (a to i ze stran učitelů českého jazyka) námitky, že jde o pouhé „nálepkování“, formální zatěžování žáků a zbytečné učivo. Ano, tyto námitky mohou být často skutečně oprávněné, pokud výuka zůstane jen u pouhého určování, jen u samoúčelného pojmenování jednotlivých druhů vedlejších vět (příp. větných členů) a pokud bude chybět to podstatné, tedy uvědomování si skutečnosti, že těmito výrazy (ať už větnými, či nevětnými) vždy vyjadřujeme určité významy, že pomocí těchto výrazů vysvětlujeme a vnímáme souvislosti mezi jevy, ději, okolnostmi či stavy. Pochopí-li žáci tyto významy, dokáží správně porozumět vnímanému textu. Jsou schopni pak také v textu, který sami vytvoří, vysvětlit jakkoli komplikovanou skutečnost. Pochopení funkcí a forem jednotlivých vedlejších vět a jejich uspořádání ve složitých syntaktických celcích současně umožňuje zvládnout principy interpunkce. A správné užívání interpunkčních znamének je předpokladem pro tvorbu kvalitního, srozumitelného a přehledného textu.“

Článek byl publikován v časopise Český jazyk a literatura, č. 2, 2021-22