Z autorova sloupku na webu Novinky.cz:

Přestal jsem v ten jazyk věřit. Podobně jako se historik Heribert Illig domnívá, že 7., 8. a 9. století evropského středověku nikdy nebylo a vymysleli si je papež Silvestr II. a císař Ota III., aby se mohli v dějinách uplacírovat do prestižního roku 1000, tak i já mám za to, že žádná japonština není.

První podezření jsem nabral z knížek. Kupuju si knížky na kila prostě proto, že je chci mít. Bez naděje, že bych si je kdy mohl přečíst. Už už jsem dával za pravdu manželce, že jsem prostě šílenec, ale pak jsem se dozvěděl, že japonština má pro mou vášeň slovo – tsundoku. „Nenadávej,“ řekl jsem ženě, „a pomoz mi vyklidit z kredence zbytečné nádobí. Potřebuju místo pro tsundoku.“

Záhy jsem zjistil, že v japonštině existují další výrazy pro superužitečné věci, které jiný jazyk nedokáže pojmenovat. Tak třeba kincugi je umění rozbitých věcí. Pokud sem tam něco rozflákám a pak to kanagonem slepím tak, že je šev vidět z druhého konce fotbalového hřiště, nejsem nešikovný. Praktikuji umění kincugi, které se viditelnými ranami věcí chlubí.