Jazykové glosy jsou oblíbeným popularizačním žánrem a zájem o ně neklesá, což dokládá např. obliba jazykového koutku Českého rozhlasu (vznikl r. 1946, t. č. ho vysílá Čro Plzeň, ZDE). I humanitně zaměření vzdělanci či adepti vzdělanosti čítávali v časopise Věda a technika mládeži Jazyčník brněnského univerzitního pedagoga Dušana Šlosara (knižně poprvé r. 1985; jazyčník byl v autorově pojetí „pozorovatelem jazyka a pečovatelem o něj‟), později se v Hostu objevovaly přímo šlosarky. Asi vůbec nejznámější je Jazykové zákampí, jež je prvotně spojeno s předúnorovými Lidovými novinami a jménem Františka Trávníčka. Stejnojmenná rubrika se do konce loňského roku objevovala v Literárních novinách. Od letoška ji nahradil Jazykář, „blog o češtině minulé, současné i té hypotetické budoucí aneb co lingvisty češtináře zaujalo“. V úvodu – Úvodníku – Hana Prokšová z ÚJČ AV mj. píše:
„Rubrika Jazykové zákampí se závěrem roku 2014 naplnila. Čeština se ovšem – jak věříme – nenaplní nikdy natolik, aby se v ní už nedalo přehrabovat a nacházet drobné i větší poklady. A kvůli tomu, že v tomto přehrabování si nejen z podstaty své profese vcelku libujeme, jsme se rozhodli tak činit dál v podobě otevřeného blogu na webových stránkách Literárních novin. Na tomto místě přejdu ke shodě přísudku s podmětem v ženském rodě, neboť základnou pro právě vzniknuvší blog budou ženy, kolegům mužům však prostor zajisté nikdy neupřeme.
Blog jsme pojmenovaly (a zde ona shoda) Jazykář. (…) Název Jazykář jsme zvolily po vzoru vokabuláře, tedy označení středověkých slovníků. Přípona -ář je ostatně v podobném významu značně produktivní, svědčí o tom diář, kalendář, slabikář, rostlinář i novější abecedář a mnohé další. Jazykář je pro nás prostor, v němž se dají na každé pomyslné stránce ukazovat relikvie i nové exempláře, které mohou stát za pozornost, prostor pro vysvětlování, ale i pro zaujaté dohady a diskuse.‟
Archiv Jazykáře (ZDE) v tuto chvíli čítá 14 příspěvků; ten nejnovější, nazvaný Kupa nádobího, Vám nabízíme ZDE.
Jen mimochodem k té shodě přísudku s podmětem (potažmo k přehrabování se v pokladech stále ještě ukrytých v češtině):
Před časem jsem vedl odborný spor s nanejvýš kompetentní bohemistkou z ÚJČ o větu „Německá kancléřka Angela Merkelová a její britský protějšek jednali?/jednaly? v Londýně.“ Trval jsem na tom, že zde lze uplatnit shodu podle smyslu, a tudíž psát v příčestí minulém „i“, třebaže uznávám, že Pravidla českého pravopisu v pasážích o shodě podle smyslu takový typ neuvádějí. Druhá strana nekompromisně opáčila, že je zde nutno postupovat podle pravidla o mluvnickém rodu, a samozřejmě k tomu měla důvod – podle Slovníku spisovné češtiny „protějšek“ je podstatné jméno rodu mužského neživotného i tehdy, jde-li o člověka-muže; podle toho by se zde tudíž mělo psát „jednaly“.
Veškerý můj jazykový cit se takové interpretaci dost zuřivě vzpírá, ale co naplat – je opřena o PČP i SSČ.
Snad by pomohlo pustit do spisovné normy tvar „/bez/ protějška“ pro osoby-muže. A cože by takovému návrhu říkal Český národní korpus? Našel jsem jen jediný doklad pojetí, jež tu hájím, navíc patrně s pravopisnou chybou v předložce – je z Hospodářských novin z r. 2006: „…s rukou amerického prezidenta Georgie W. Bushe a jeho čínského protějška Chu Ťintchaa.“
Nemusím snad dodávat, že jako bohemista přesně chápu rozdíl mezi mluvnickou životností a biologickou živostí, ale tohle je přece jen trochu jiný případ než typ „hmyz“.
Napadla mě v této souvislosti ještě jedna hezká absurdita: ve větě „Angela Merkelová a sněhulák si spolu hezky hráli“ se nesporně píše měkké „i“.
Tož – ať žije čeština!