Minidiskuse k článku o taháku se stočila na věčné češtinářské téma a neuralgický bod našich pedagogických snah: jak domět středoškoláky k četbě kvalitní literatury, aniž by podváděli stahováním obsahů z internetu; jak v literární složce předmětu „probrat a splnit“, a přitom neskončit na telefonních seznamech autorů a děl.

Něco jsem zde i jinde k uvedenému problému již napsal; pro potřeby tohoto webu se pokusím o  malý souhrn:

Velmi se mi osvědčuje výuka založená primárně na četbě, tedy na dílech, nikoli na soustavné literární historii.
v 1. ročníku střední školy učím celý rok úvod do čtenářství a studia literatury, založený právě na četbě ukázek i celých děl, přiměřených věku. Jde o „lidského“ uceleného průvodce literární teorií; poodhalí se tu takové pojmy jako estetický prožitek; literární druhy a žánry; poezie, próza a drama; literární předloha a námět; literární postava; literární a hudební motiv a téma; detail; ideologie v literatuře, psaní a la these; a dále pak následuje půlroční seznámení s literární morfologii: hlásková instrumentace; afektivní pojmenování; figury; tropy; základní versologické pojmy (volný a vázaný verš, rytmus, rým); základní naratologické pojmy (pásmo vypravěče a postavy; monolog a dialog, vnitřní monolog; přímá / nepřímá /polopřímá / neznačená přímá řeč); kompozice literárního díla; úvod do teatrologie. Opakuji: vše na pečlivě vybraných, věku přiměřených textech; vždy přitom řeknu něco i o autorovi ukázky a daném literárním směru či žánru.

Ve 2. ročníku jsou podle zkušeností účinným motivačním prvkem průřezová témata, zejména literatura a film, literatura a hudba, kde propojujeme debaty nad díly s promítáním jejich filmového zpracování, resp. kde porovnáváme různé způsoby ztvárnění podobných témat hudebními skladateli a spisovateli a hledáme společné rysy děl hudebních a literárních. Dalšími průřezovými či žánrově-tematickými aktivitami jsou namátkou tyto: kýč a brak nejen v literatuře; ženská hrdinka v literatuře; téma „cesta“ v literatuře; projekt „vše o vybraném literárním směru s přesahem do hudby a výtvarného umění“; projekt „vše o vybraném literárním žánru“; sci-fi; představuji vám svého oblíbeného autora. Tyto aktivity se dějí většinou formou dlouhodobějších projektů. Výsledky tří nejlepších z nich naleznete na webu Open Gate zde (rozklikněte si práce Jakuba Musila na téma Moderní umělecké směry, Kláry Tučkové a Jolany Venenyové na téma Žurnalistika a Kristýny Hříbalové na téma Stanislaw Lem). Za nejcennější na nich považuji to, že autoři a autorky nepracovali jen s internetovými zdroji, ale též s primární, papírovou odbornou literaturou.

Samozřejmě klíčovým faktorem úspěchu výuky založené na dílech je výběr zadávaných knih: vždyť tento postup užívám právě proto, abych se vyhnul autorům a titulům, již a jež dnes už nemají co říct, a zbytečně dál řádí v učebnicích, učebních plánech a následně i ve výuce – na úkor interpretace. Díla zadávám jako povinnou četbu v rozsahu cca 4-5 knih na pololetí, protože jinak se nedají intepretovat tak, aby se zapojili pokud možno všichni žáci dané třídy. (Při výlučném systému „nechť každý čte, co chce“ je kolektivní interpretace – a ta je didakticky nejcennější – prostě nemožná.) Každé dílo je obsaženo ve školním seznamu maturitní četby, takže do oktávy má třída k maturitě načteno; to je slušná motivace.
V kvintě jdu hlavně po kvalitní literatuře dobrodružné, sci-fi a fantasy (Verne, Baron Prášil, poslední díl H. Pottera), tu a tam však už přimísím něco závažnějšího (Dobrodružství H. Finna, Starořecké báje a pověsti, Matoušovo a Lukášovo Evangelium).
V sextě se náročnost pomalu zvyšuje (na téma kýč sice ještě zařazuji Love Story a Dámu s kaméliemi, ale už se tam vyskytuje i Genesis a Exodus, tři delší povídky Kafky, Valérie a týden divů apod.); letos jsem v sextě věřím zabodoval s Páralovým Mladým mužem a bílou velrybou – tato generace už o Páralovi vůbec neví, v životě o něm neslyšeli, ale příběh uznali za dobrý, i když se odehrává v jim absolutně vzdáleném období tzv. normalizace.
V septimě a oktávě začíná na naší škole literární kurz zakončený mezinárodní maturitou IB; jeho tituly jsou samozřejmě již hodně náročné, ale věřím, že alespoň na gymnáziu přenosné na jakoukoli školu tohoto typu i bez IB: Paní Bovaryová, Mistr a Markétka, Sestry Makiokovy, Trampoty pana Humbla, Příliš hlučná samota, Máj, Labyrint světa…; na každý z nich mám kolem 11-12 hodin, takže při hluboké interpretaci si dokážeme dílo přiblížit docela zasvěceně, včetně společenskohistorického a kulturního kontextu.

Na odkazu Seznam četby Open Gate naleznete tituly, které svým žákům po čtyři středoškolské roky zadávám, a to i v pořadí, ve kterém je v dané třídě čtou. Tu a tam jej poněkud obměním, kostra ale zůstává stejná.

Právě proto, že neučím literaturu metodou „Od Gilgameše po Viewegha“, mám na interpretaci každého zadaného titulu i několik hodin, projeví-li třída zájem; téměř vždy si – i mimo sextu – pustíme filmové zpracování, existuje-li.
Zapláče přitom Čelakovský, Krásnohorská nebo Čep, ale upřímně – žádná škoda. (Naopak K. Havlíčka a Erbena probírám, a to v souvislosti s Máchou; ty bych nevypustil.) Pozor však! Jestliže při takovéhle výuce, založené na četbě, nakombinujeme tituly od kvinty/1. ročníku vhodně, nakonec se žákům i ta základní osa vývoje, žánrů i uměleckých směrů či epoch poskládá: např. s Komenským proberu renesanci a baroko, v průřezových tématech klasicismus a romantismus; u Austenové pak realismus, jejž rozšířím o francouzský záběr při Flaubertovi a o magickou varietu u Bulgakova; na Nezvalově Valérii ukážu surrealismus a samozřejmě ještě předtím, v rámci seznámení se s autorem a kontextem, si přečteme v hodinách řadu básní (i Seifertových) řazených do českého poetismu. Pořád ale je to systém založený primárně na dílech, nikoli na soustavné literární historii.
Mám 4 hodiny češtiny týdně (jen v oktávě někdy – ne každý rok – požádám o posílení na 5, protože moji žáci skládají z češtiny maturitu jak českou, tak mezinárodní: někdy je to docela random, když týž den píší ráno maturitní slohovku z české češtiny, dopoledne českou IB interpretační esej o 550-800 slovech a odpoledne IB esej z fyziky, a nikdo je nelituje).
Dotaci přísně dělím 2+2 mezi literaturu na straně jedné a jazyk a sloh na straně druhé, byť někdy po měsíčních blocích, nikoli po týdnech. Stíhám v klidu a bez nervů, včetně onoho náročného IB kurzu.

Znovu na tomto místě předejdu námitce, jíž často čelím: ano, učím na tzv. elitní škole; ano, vedení této školy umožňuje kreativním pedagogům tvůrčí rozlet v množství větším než malém. Ovšem ve třídách jsou i žáci z dětských domovů, sociálně či jinak rozvrácených rodin, leckdy s opravdu hodně špatnou startovací pozicí. A ty interaktivní tabule a počítače už snad nejsou u nás až tak výjimečným zjevem. Vnitřní vytápěný bazén asi ano, ale v něm češtinu nepořádám. Koneckonců jsem popisovaným stylem učil i na běžném maloměstském gymnáziu s naprosto standardní skladbou žáků a vybavením – fungovalo to stejně dobře.

Toto vše uvádím pro možnou inspiraci – nikomu ten systém samozřejmě nevnucuji. Naopak: už roky tvrdím, že každý učitel by si měl ušít na svou míru takový přístup a takové metody výuky, jež vyhovují hlavně jemu (a typu školy, na níž učí) – dnes to už díky RVP jde; když se nutí do něčeho, co mu nesedí, málokdy to dopadne dobře. Já sám klidně oželím Goetha, protože jsem nikdy nepochopil, co na něm kdo vidí, a daleko živěji, sdělněji a snad i úspěšněji uvedu třídu do moderní japonské literatury skrze Tanizakiho, na nějž nedám dopustit.

Mimochodem mám jednu docela zajímavou zpětnou vazbu: Dost často na naši školu přestupují do sexty či septimy gymnazisté mající zájem o onen kurz zakončený mezinárodní maturitou. Mívají oči navrch hlavy, že „u nich“ už byli v půlce sexty u májovců, zatímco my si místo nich pouštíme Chopina a Mendelsohna a hledáme společné rysy romantické hudby a romantických básní od Petöfiho k Heinovi. „Tohle je hodina češtiny?“, nechala se slyšet jedna dnes již abiturientka. Nakonec ale téměř všichni potvrzují, že ten netradiční postup jim sedne lépe. Rozumíme si jistě:  nehovořím teď o srovnávání učitelů, nýbrž systémů výuky.

Jiří Kostečka