Námětem této úvahy jsou proměny zobrazení v literárních dílech s tematikou holokaustu. Aleida Assmannová píše, že kultura paměti holokaustu prodělala „etický obrat“; kategorie jako oběť, přeživší a svědek získaly od devadesátých let minulého století vysoký morální status. Holokaust se na přelomu tisíciletí proměnil v euroamerické civilizaci v globální obraz, obecně reprezentuje nelidskost ve vztahu k univerzálním normám mravnosti (…). Rovněž podle Alvina Rosenfelda se z „autentické historické události“ stále více stává „obecným symbolem“ a „entertainmentem“ (…). Rosenfeld varuje před možným „koncem holocaustu“ v obecném vědomí.
S tím souvisí to, co se někdy nazývá „amerikanizace“ holokaustu. Holokaust se dnes objevuje v podobách a žánrech, které byly v prvních poválečných desetiletích s šoa neslučitelné, jako mainstreamová filmová romance, opereta, dokonce i dětská stavebnice atd. Populární média manipulují s historickými událostmi a vedou nás do simplifikovaného světa. Můžeme to připsat faktu, že „paměť holokaustu“ už není primárně formována svědectvím přeživších, ale neadekvátními obrazy filmařů a romanopisců, kteří vlastní zkušenost s těmito událostmi nemají. Někdy se spojuje s prvky hororu, ba i pornografie. O tom svědčí už samy názvy filmů jako Cannibal Holocaust (1980, režie Ruggero Deodato) či Porno Holocaust (1981, režie Joe D’Amato). V obou nepadne o Židech a jejich vyhlazování ani slovo, nicméně využívají „značku“ holokaustu jako hrůzné, nesouměřitelné a zároveň atraktivní události. Jindy se naopak šoa idylizuje, jakoby přibližuje světu současných čtenářů a diváků. Vznikají tzv. soft verze holokaustu s ušlechtilými postavami typu Oskara Schindlera, nevinnými dětmi, jako jsou německý a židovský chlapec v knize i filmu Chlapec v pruhovaném pyžamu (autor prózy z roku 2006 John Boyne, režie filmu Mark Herman, 2008), nebo přitažlivými kráskami, jako jsou četné hrdinky Arnošta Lustiga. V románech, ve kterých se objevuje vyhlazení Židů jako téma či dílčí motiv, se často uplatňují postupy žánrů popkultury, jako jsou thriller, erotický román či fantasy. Svědčí o tom tak rozdílná díla, jako jsou Topolova Sestra (1994), Ostachowiczova Noc živých Židů (…) nebo Sidonova rozsáhlá tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc (2014, 2015, 2016 a 2017).

Článek byl publikován v časopise Bohemica litteraria, 2018, roč. 21, č. 1, s. 101-112.