Úvod studie v časopise Česká literatura (5/2020):
Nacházíme se v digitální revoluci. Pouze nevíme, v které její fázi. Lze se však domnívat, že ne zcela na začátku (to bylo v osmdesátých letech minulého století), leč jistotu o jejím konci nemáme žádnou, jakkoli se už objevují koncepty, že to, co momentálně zažíváme, je již doba postdigitální (…). Jsme svědky úplné změny paradigmatu, nebo jen rozšíření pole? Je to pokračování multimediální epochy, v níž již vězíme téměř sto let, nebo nastalo něco, co ještě neumíme pojmenovat?
Digitální čtenářská kultura přinesla mnoho nových forem; vysvětlit ji jen z ní samé by však bylo asi nepatřičné. Stále je totiž součástí kultury čtenářské, jejíž dějiny počínají vynálezem písma (asi 3500 před n. l.). Z druhé strany se však nelze tvářit, že digitální změnou se nic tak nového neudálo, tedy že jde jen o další technologický posun bez sociokulturních důsledků. Digitální změna je i vítaným impulzem k promyšlení celé čtenářské kultury. Podstatné je pak přesvědčit se o tom, zda takový koncept má své metodologické oprávnění, jakož i analyticko-interpretační potenciál. Jaké jsou jeho hranice? K čemu si jím lze sloužit? Jaké je jeho místo vedle jiných, podobných konceptů? A také — jaká jsou její bolavá místa?
