Využívám novoroční přeryv k zamyšlení nad tvorbou obecně a při té příležitosti i nad tím, o co se snažím já. Mám totiž zřetelný pocit, že se tu něco podstatného změnilo a dosud mění.

Kultura se vždy odehrává v nějakých kulisách, což není moc dobrý příklad, protože v divadle jsou kulisy doplňkem, kdežto v okolním světě jsou podstatou věci. Za předešlé totality byly ty kulisy „projekčním plátnem“, na kterém skoro každý svobodně vytvořený vtípek zřetelně rezonoval. „Projekční plátno“ ztužené cenzurou se totiž často hrozivě ozvalo, protože slovo i obraz vadily už jen tím, že vznikly svobodně. I když se někdy bdělé a ostražité hartusení neozvalo, každý neustále věděl, že by se každou chvíli ozvat mohlo.

Tzv. nonsens byl v té době šikovným nástrojem v rukou slabší strany konfrontace, a dobře zvládnutá zákoutí češtiny při tom sehrávala podstatnou roli. Už jen proto, že partajní funkcionáři svou rodnou řeč moc dobře neuměli a do inspirativních zákoutí češtiny zbloudili často jen komickým omylem. Takové „kulisy“ jsou dnes ty tam, přestože kvalitou své češtiny ani dnes mnohý papaláš nevyniká. Ale hřiště je nalajnováno principiálně jinak (přestože se i dnes svoboda slova může vytrácet).

Registruji dva jevy, které mně a nejspíš i dalším autorům překážejí v práci:

a) „nonsensová“ zákoutí češtiny už jsou tak vymetená, že nepoťapaných míst je jen málo,

b) ve veřejném prostoru poklesly nároky na kvalitu veršů, textů písní atd.; obecně přijatý vkus klesá neomylně dolů. Mnozí dávno objevená zákoutí jazyka bezostyšně dále vymetají a tváří se, že je objevili tady a teď právě oni. Přitom leckdy neodvádějí dobré řemeslo, netrápí je rytmus, ani slovní a větný přízvuk, ani sugestivní logika, ani fakt, že gramaticky či stylisticky nesprávná formulace může sice dobře zapůsobit jako ozvláštněné sdělení, ale ne jako vycpávka, po které lze kdykoli sáhnout. A veřejný prostor je s tím až na výjimky spokojen, neboť kdysi impozantní výška české textařské laťky je málem zapomenuta. Najdou se výjimky, ale mainstream mezi kvalitou a brakem moc nerozlišuje.

Zajímavou zkušenost jsem udělal s malými dětmi: podbízivé brakové písničky sice nadšeně zpívají, a co jim taky v zařízeních a před obrazovkami zbývá, nečekaná setkání např. s tvorbou S + Š ale prožívají „nadšeněji“. Nezkazit jim vkus, to by mělo být úkolem rodičů, učitelů i kolemjdoucích.

V silnějších chvilkách mívám nejen ve své profesi, ale i při psaní rozverných veršů či povídek na mysli nebo aspoň v podvědomí širší a hlubší kontexty (na první pohled a poslech to asi patrné není, ale nutnou podmínkou pro vznik zdařilých textů to bývá). I v dnešní autorsky inflační době věřím, že mě hlubší zamýšlení bude přivádět ke smysluplné autorské práci. Musím ovšem vzít v úvahu, že to nejspíš nebude rychlý proces, deziluze ze současných „kulis“ tu se mnou zkrátka je.

Vzhledem k tomu, co jsem právě napsal, mám zvýšenou chuť nebýt po nějakou dobu u nových knih, kabaretů atd. prvotním hybatelem, ale raději na volné oprati řízeným subdodavatelem, např. scénáristy, režiséra, kreslíře. Těším se tedy na nové podněty, nápady a kontakty.