Slunečník do deště

Názvem knížky svých sonetů – Červené paraplíčko – odkazuje Jiří Žáček k prosluněnému „erotickému“ obrazu Josefa Mánesa a zároveň jakoby k lepším časům, které si asi každý nosí v sobě – jako vzpomínku, nebo jako přání. Sentimentem, nostalgií ani drásavými sny však tenhle příjemně kapesní svazek rozhodně nepřetéká. Ani pozérskou zašifrovaností.

Být srozumitelný je výsadou básníků, kteří umějí (rozuměj: ovládají řemeslo, ctí jazyk a nechybí jim obraznost a esprit) a kteří mají co říci. Žáček je sice lyrik, ale umí i vyprávět a jako letitému aforistovi a epigramatikovi mu neschází cit pro absurditu, paradox a pointu. Neruda a Gellner, ale i Havlíček, Nezval, Kainar nebo Karel Čapek by z jeho veršů asi měli radost, ale nestihli to. A tak je to na nás – abychom se pokochali Žáčkovou nápaditostí, rozhledem, upřímností, osobním nasazením i zručností (včetně rýmů: „…v putyce za nás drží stráž/bit moralisty, proklet snoby/smutný jak vorvaň v poušti Gobi –/Švejk de la Mancha, bratr náš.“ anebo „Ani já se nevymykám. Jak vy?/Z obliga jsou jenom nebožtíci v rakvi.“).

Žáček vyučuje. Ale nejen to – jak tematickým záběrem, tak bezostyšnou angažovaností se zcela vymyká představě o dosluhujícím veršotepci důchodového věku, od něhož by čtenář očekával leda tak mistrovské piruety na vyzkoušené, nevzrušivé melodie. Ovládá umění nestárnout, nenudit a oslovovat „napříč spektrem“, věkovým, pohlavním i sociálním. Kdyby se dnes sestavoval žebříček nejvlivnějších žijících českých literátů (o básnících ani nemluvě), Jiřímu Žáčkovi, jenž loni oslavil sedmdesátiny, by náležela jedna z nejvyšších příček. Mimo jiné i díky „čítankovému“ sonetu České moře…

Jan Plachetka

(Jiří Žáček: Červené paraplíčko. Šulc-Švarc)

České moře

České moře, dárek od Shakespeara,

pohádkový omyl, který potěší,

cosi jako láska, naděje a víra,

moře pro neplavce, moře pro pěší,

moře bez vody a bez příboje,

nekonečné moře všeho, co bys chtěl,

moře mrtvých mýtů, moře nepokoje.

moře utonulé v hloubi našich těl,

moře sebeklamů, moře nebezpečí,

moře, které mumlá vyhynulou řečí,

zamořené moře, moře našich dob,

moře, z něho zbyly útesy a břehy,

zkamenělé moře milosti a něhy,

moře hoře, naše kolébka i hrob.

Ukázky z Červeného paraplíčka ZDE.

Jiří Žáček.