Mluvím o posledních létech básníkova žití před a hlavně po roce 1968, v tříletí pro něho heroickém, ale i smutně tragickém. Ať to zní jakkoli rouhavě, myslím, že Josef Kainar v listopadu 1971 odešel v pravý čas: partajní lodivodi už před ním stačili rozvinout rudý koberec ke kapitánskému můstku čerstvě vymetené normalizační spisovatelské paluby. Jako by tím chtěli korupčně zúročit vnější atributy básníkova života vyplněného dlouhodobými pobyty ve sklenících tehdejšího literárního pařeniště, na dobříšském zámku spisovatelů a přilehlých rekreačních chatách. Skleníkové prostředí „tuzexového života“ na Dobříši a Slapech, pro Kainara přijatelné především k řešení komplikovaných životních peripetií, jeho tehdejší poezií nikterak neprostoupilo. Naopak, přispělo k její jakési až disidentské esencialitě  po básníkově náhlém odchodu. Zejména písňové texty legendárního dnes už „Města ER“ a „Kuřete v hodinkách“, pro které si Michal Prokop s Vladimírem Mišíkem opravdu jezdívali i na Dobříš, vypovídají o naprosto jiném lyrickém mikro- klimatu, nežli skýtala místa jejich zrodu. I v tom byl jeden z paradoxů: empatický překladatel textů amerického swingu a spolupodílník avantgardní tváře nastupující generace nikdy nezpochybnil své postavení veskrze loajálního občana, pravda s kritickými výhradami, leč bez disidentských ambicí. Právě takového si ho podnes přivlastňují komunisté; jeho básně – a nejenom ty z poúnorových let! – zdobily partajní slavnosti také díky přesvědčivé recitaci Jiřiny Švorcové až do posledních jejích dnů. Ani dnes v nahrávkách jejího kainarovského repertoáru neztratily ničeho ze slovního oparu z východu implantované revolučně mobilizační tóniny, jak si ji Kainar, inspirován Majakovským, osvojil ve své „budovatelské“ sbírce Veliká láska (1950). Stejně tak desítky novinových satiricko-agitačních rozhlásků tvoří poněkud bizarní protějšek jeho jazzového zanícení. V 50. letech, zaujat umělým folklórem tzv. častušek importovaných ze sovětského Ruska, stvořil i on řadu těchto „agitačních  komentářů“ (např. „Bacil karbanu“, „Košická rovina“, „Byl by to syneček“ aj.) v době své “kulturní brigády“ na východním Slovensku při výstavbě průmyslového komplexu HUKO.

Více v časopise TVAR