Navštěvoval jsem hradecké Gymnázium Boženy Němcové. Poprvé jsem si její sochy před vchodem výrazněji všiml, když jí někdo přetáhl přes hlavu černou kuklu. A tak se to má s Němcovou od pradávna – činíme si z ní monument, plátno pro naše nejrůznější projekce, zároveň v ní ale přebývá i cosi démonického, co se vzpouzí paměti kamene. Jako by své soše nasadila kuklu ona sama. Němcová je pro národ tím, čím byla už pro Josefa Němce, svého manžela. Jsme si navzájem souzeni, ale čekáme od ní něco jiného, než jaká je. A ona od nás nečeká snad nic.
Žádné překvapení, že jsem se s Němcovou poprvé vyrovnával skrze její Babičku (1855), a to když jsem psal knížku o vlastní babičce. Pro nás oba byla babička znamením návratu. Zatímco Němcová se vracela v tragédii do dětství, aby vykreslila dobrého člověka z lidu, v jakých podle ní přežívala autentická česká kultura, já se vracel ke skutečné babičce, ve které všechno spíš umíralo, abych ji po delších cestách a studiích nešikovně konfrontoval s láskou. Spíše než jako Němcové Barunka jsem si připadal jako Kafkův zeměměřič K. snažící se dostat do zámku. Vracel jsem se k vlastní babičce jako cizinec, který marně hledal cestu k tomu být opět jejím milovaným vnukem. Měl jsem ji dennodenně přímo před sebou, a přece daleko v mlhách. Až jsem ji snadno podvedl s nějakou vrstevnicí a zámek se obrátil v trosky.
