Z našeho archivu:

Josef Soukal:

O životě, kde se nevodí za ručičku

„To mě vždycky naštve, když mi někdo podsouvá, že my postižení dokážeme kolikrát víc než ti zdraví. Jako by to byl nějaký heroizmus, když člověk odmítá sedět doma a spokojeně si užívat rentu,“ říká Andrej, alter ego spisovatele Jána Rakytky (nar. 1960), v próze Slepec. A na jiném místě se k životu nevidomých vyslovuje odlehčeněji: „Když vás tak vidím, říkám si, že to nevidící mají společensky dost zkomplikovaný. Vidící se podívá a ví. Já bych zavedl nepsaný pravidlo, že když se sejdou dva slepci, tak jim má bejt dovoleno lehce se osahat.“ Slepí musí svůj handicap vyrovnat jinými smysly, ale to neznamená, že svět vnímají jen v obrysech, omezeně, a už vůbec ne, že by měli takto žít. Začteme-li se do řádků Slepce, mj. si osaháme slepecký svět, ale především se před vámi rozprostře jeden zajímavý lidský osud. Erno (Ernest Findra), stejně jako Andrej dlouholetý pražský Slovák (občasné prolnutí češtiny a slovenštiny není nostalgickým ohlédnutím, ale mj. bezděčnou připomínkou, jak blízko k sobě dva národy měly), je trochu (oty) pavlovská, ale pavlovsky neuhlazená postava činorodého, houževnatého, praktického, rošťáckého lidového intelektuála; od dětství povaha odvážná (na tříkolce podjede oj otáčejícího se náklaďáku s přívěsem), hlučná, „muž jedné tváře, v práci i v soukromí otevřený a vstřícný“, překypující nápady, který „dělá všechno na koleně, ale funguje to“, učitel hudby, provozovatel střediska pro výcvik psů (ale i hospody), osnovatel sdružení pro vývoj a distribuci pomůcek a přístrojů pro nevidomé, osobnost řešící problémy okamžitě a s přehledem, pro niž je „spolčování přirozeností“, otec několika dětí, jenž lpí na své rodině, ale přesto si ji nedokáže trvale udržet, i proto, že jeho vztahy k bližním symbolizuje spojení „růže a cirkulárky“…

Kroniku jeho života otevíráme skrze volné pásmo příhod, vzpomínkových retrospektiv i dopisů, deníku a smuteční řeči. Ján Rakytka se nespokojuje s tzv. objektivním vypravěčem či pohledem kamaráda Andreje (do jehož světa také částečně nahlédneme), ale dává (zejména prostřednictvím vnitřních monologů) prostor i jiným, Ernově ženě Soně, více pak jeho další partnerce Jolaně a spolupracovnici Viole, a také Ernovi samému. V textu tu a tam najdeme až hrabalovsky neběžné situace či výjevy, vždy však uvěřitelné a zjevně reálné (např. když se slepý otec novorozence učí koupat své dítě, jehož matka, pohybující se pouze na vozíku, zemřela po porodu); někdy jde o momenty groteskní:

„‚Heleďte se, pane, vodveďte si dámu už domů!‘“ vmísil se do hovoru sklepník. ‚Nevidíte, že je našrot?‘

‚Trefil jste se, nevidím. Ale zařídíme to,‘ pousmál se Erno.“

Vedle historek se objevují takřka informačně-dokumentární pasáže, neveselé vzpomínky na slepecký internát (jak nepřipomenout U Útulku 5 Edgara Dutky), ale i popis večírků, kde to slepí s přáteli dokážou pěkně roztočit („to nejsou večírky invalidů, ale Ódy na radost“) a rozehrát – hudba je výrazným leitmotivem. Stejně tak poezie (doslova i v přeneseném smyslu) a lapidární glosy („seznamka mužů většinou probíhá na opačné bázi než u žen – nejdříve si vyprávějí o výhrách a úspěších, krachy a zklamání přijdou na přetřes až pak“; „jak zajímavý je cizí osud, jak neotřelý a pestrý, i když je to pestrost často až k zoufání!“). Autor si umí pohrát s jazykem, ale neexhibuje, podřizuje se smyslu textu a podtextu: „Cítila, jak hbitými prsty zachytává její slzy a skládá je do dlaní jako kuličky růžence. Ne, nemůže mu to udělat, nemůže ho odmítnout, je cílevědomý, silný a rozhodný, ona je pravý opak. Proto teď není s Jindřichem, proto, až skončí tato modlitba slz, řekne Ernovi ano.“

Stojí za to přečíst si tuto místy uvolněnou, a přece baladickou prózu o životě, který byl současně plný radosti a trablů, a v němž měla místo nejen slepota, ale i prozření: „Nestává se totiž často, aby se jako jemu bílá hůl stala pevným ukazovátkem života, rukou vznešeného senátu a odznakem královské moci. Nosil ji všude a beze studu, dávaje lekci každému, kdo by ho podezíral z nemohoucnosti, dávaje i příklad nevidomým, kteří si ještě nevěří. Jistěže se to ani u něj samotného nestalo okamžitě, k prozření, k autonomii a soběstačnosti vede dlouhá a klikatá cesta.“

A ještě na jedno nemůžeme zapomenout – na Elišku, Baldu, Bruka a další, kteří tu a tam proběhnou řádky, na trpělivé „oči“ slepých, věrné psí průvodce v životě, kde se jinak rozhodně nevodí za ručičku.

(Doslov, jenž se nakonec do knihy nevešel)

11. NÁJEMNÍK (ÚRYVEK)

„Nejlepší bude, Jindřichu, když si to koupání vyzkoušíš na našem Matyáškovi. Je přece jen o měsíc starší a zvyklejší,“ začne Soňa svou instruktáž.

Jindřich sedí proti ní na druhé straně vaničky, štíhlé ruce položené na kolenou.

„Udělals dobře, že sis sundal košili – teplotu vody nejlíp zjistíš ponořením lokte.“

Jindřich poslušně provede měření.

„Teď vsuneš pravou ruku pod dítě až pod zadeček tak, aby se hlavička opírala o předloktí… a levou začneš zlehka od nohou oplachovat…No, zkus si to… Ne! Řekla jsem pravou pod dítě… šmarjá, promiň, já zapomněla, že jsi levák!“

Dítě začíná nabírat, dotek cizích rukou se mu nelíbí. Nácvik se protahuje, voda rychle stydne, prvotní pofňukávání se promění v prudký nářek.

„Co tu, probůh, provozujete?“ nakoukne Erno do kuchyně. „To aby na vás jeden poslal z Fondu týraných dětí… Dáte si někdo kávu?“

„Já asi těžko, k tomu kojení, Matyáš by pak měl oči jako baterky…“ okomentuje nabídku Soňa.

„Já docela rád…“ řekne Jindřich a utírá si hřbetem ruky pot z čela. „Jsem netušil, že můžu bejt takový nemehlo…“

„Ale to ne,“ chlácholí ho Soňa. „Napoprvé to zas nebylo tak hrozné, viď, Matyášku? Tatínek se to taky učil dlouho…“

Zabalila dítě do osušky a strčila ho Ernovi do náruče. Jindřich popadl vaničku a pozadu se šoural ke koupelně.

„Maminka má špatnou paměť, Matysi. Tatínek se to naučil skoro rychleji než ona.“

Erno odnáší syna do pokoje, na prahu ještě dodá přes rameno: „A zalej nám to kafe, maminko! Já tam už cukr mám, jak sladí Jindřich, to netuším, ale ty to budeš jistě vědět…“

Muži popíjejí kávu a rozmlouvají o běžných věcech, Soňa mlčky uklízí kuchyň. Jestli bude Erno takhle kousavý, nebude to mít nikdo lehké. Ona ví, že je to jeho způsob rezistence – ironizovaný odpor proti … proti čemu vlastně? Nikdo to přece takhle nechtěl…

Zvoní telefon.

„Prosím, tady Findra… Ano, je tady, já vám ho předám. Jindro, to je pro tebe.“

Dva páry rukou uklízejí kávu stranou a předávají si sluchátko. Na druhém konci drátu někdo mluví, mluví tiše a dlouho. Pak se ozve obsazovací tón, sluchátko se pomalu veze zpět po desce stolu.

„Zemřela,“ řekne Jindřich slabě.

Slovo se zatne do ucha jako hrot dláta. Chvíle tíživého ticha. Pak Soňa trýznivě škytne a vzápětí vyletí Ernova široká dlaň. Mocně stiskne Jindřichovo rameno a zachraptí: „Kamaráde!“

„Požehnej ti pánbů, mrňousku malý!“

Soňa s něhou přebírá batole od řidiče sanitky a nese je ke vchodu. Erno jí podrží dveře, pak i Jindřichovi, který se vláčí s ohromným batohem plen. Stoupají pak společně vzhůru po schodech, matka-chůva vpředu s dítětem, tatínek a tatínek těsně za nimi s povznesenou náladou.

„Ten tvůj Josífek, Jindřichu, je tedy pěkný dravec,“ šeptá Soňa radostně. „Úplně cítím, jak ze mě odsává mlíčko. My jsme tedy museli mít hladíček v té nemocnici, že jo?“

Jindřich sedí a jako u vytržení naslouchá jemnému mlaskání dětských rtů. Možná si představuje ten pravěký obraz mateřství – ženu kojící dítě. Soňa ale ví, že i kdyby viděl její odhalená ňadra, nebylo by v tom pohledu nic nečistého. Sám velký Platón by byl na rozpacích, do jakých roztodivných souvislostí se zamotala jeho apollinsky čistá netělesná láska. Zde žena krmí vlastním tělem dítě muže, kterého tajně milovala, zde se sny dívky naplnily v nejnepravděpodobnější ze všech podob.

„Tak co, bude to dobré?“ zeptal se Erno, když konečně osaměli. „Budeš to zvládat?“

„Ale jo,“ vzdychla unaveně, nicméně s hlubokým uspokojením. „Ti kluci pijí jak o život, asi jim moje mléko oběma nebude stačit, ale můžeme je přece přikrmovat Feminarem nebo čajem…“

„Anebo najmeme nějakou vlčici, jak to měli Romulus a Remus,“ zažertoval a přitiskl si k sobě svoji křehkou, přesto tolik silnou ženu.

Opřela se o něj s úlevou a odevzdáním. Cítila, že mimoděk překročili stín pochybností, zda bylo rozumné vzít si na byt toho nájemníka. Tak se to jevilo dnes, přesněji dnes večer. Zítra to bude třeba jinak, ale kdo dnes večer může odhadnout tíhu zítřku?

Ján Rakytka: Slepec, Nadační fond Matylda, 2012; ilustrace Vladislava Havránková

Ján Rakytka

Narozen 2. 1. 1960 v Lučenci. Kvůli handicapu studoval od roku 1975 v Praze na Gymnáziu pro mládež s vadami zraku. V současnosti učí keramiku a hmatové modelování zrakově a mentálně postižené v Praze a v Unhošti. Působí také v občanském sdružení MATHILDA jako šéfredaktor zvukového časopisu Polyfémos, kulturního měsíčníku pro zrakově handicapované, jakož i jeho dětské přílohy Beránek.

Knižně vydal povídkové sbírky Detstvo ako sen (1994), Mladosť ako sen (2003), Šumavský kalendář (2005), Smutné lásky (2007) a beletrizované dokumenty Žít zakázáno (1999) a Nevolníci Říše (2003). Věnuje se i literatuře pro děti.

Nevidomí a jazyk: Od rozjímání s názvosloví ke slepeckému slangu