Ve své odpovědi K. Lippmannovi jsem vysvětlil, jaké problémy s sebou nese tematické pojetí výuky literatury a maturitní zkoušky a uvedl, proč je princip současné ústní zkoušky (její literární části) vhodnější a proč je v souladu s RVP.
Doplňuji nyní svůj článek vyjádřením k námitkám V. Valíkové uvedeným v komentářích k mému textu přetištěnému na webu pedagogicke.info. K námitkám se vyjadřuji ve volném pořadí.
Článek ZDE.
Kategorie: Články, Interpretace literárních textů, Výuka a škola
Omlouvám se, že se můj příspěvek objevuje dvakrát v téměř stejné podobě. Je to proto, že jeho první verze se zde ještě 1.1. 2020 ráno zde neobjevila, ač jsem ji odeslal už předešlého dne ve 14.50. Napsal jsem tedy znovu příspěvek podobného obsahu.
Pane Lippmanne, jak víte, komentáře se schvalují, připojeni nejsme neustále a obzvlášť ve svátečních dnech se může stát, že doba mezi odesláním a schválením příspěvku je delší.
Jinak mě, pane Kostečko, těší lítost, kterou ve Vás vzbuzuji svými osobními těžkými problémy. A to dokonce krátce po silvestrovské noci, 3 hod. 54 min. po příchodu nového roku.
Pane Kostečko, při pozornějším čtení byste snadno zjistil, že uměleckou intuici neodmítám, naopak roli umění v souvislosti s intuicí zdůrazňuji.
O vágnosti mateřského jazyka ve srovnání s exaktním jazykem matematiky není pochyb. Co jen si s tím nalámali hlavu např. L. Wittgenstein a novopozitivisté!
Pokud jde o hudbu, Váš výklad jen plně potvrzuje můj názor. Václav Neumann nepřerušil skladbu, aby posluchačům definoval daný nástroj s tím, že když jej v orchestru rozpoznají, dostaví se intuitivní estetický zážitek. On předvedl za nepřerušeného, jen ztišeného zvuku hudby, jakou roli tento nástroj může mít v kontextu ostatních nástrojů a celkového zvuku. Kdyby použil jinou skladbu, jeho význam by byl opět trochu jiný. Ve výsledku v každé skladbě má týž nástroj odlišný význam při zachování a využití své specifičnosti. Žádnou skladbu nelze navíc zahrát dvakrát zcela stejně. Je spousta důvodů variant jejího zvuku.
Stejně tak v literatuře nabývá každý jazykový „nástroj“ v kontextu dalších jazykových „nástrojů“ významů či významových odstínů odlišných. Záleží velice i na vnímateli. Intuice, jež vede k uměleckému prožitku (a ten zase zpětně intuici rozvíjí), se rodí právě onou šíří a hloubkou dynamických významů a prohlubuje umělecký prožitek.
Nevím, co přesně si pod holismem představujete Vy, mohu Vás jen ujistit (a zcela jasně to vyplývá i z řady mých článků), že v žádném případě nepokládám celek za důležitější než jeho části. Pro mne jsou celek i části z podstatného pohledu důležité stejně, byť druhotně význam částí může být diferencovaný. Hovořím vždy o smyslu, což je způsob, kterým se části a celek vzájemně osvětlují. Z toho současně plyne, že celek není definitivní. S tím souvisí i můj důraz na komeniánskou triádu: dialog rozumu technického, morálního a poetického. Literatura a umění vůbec jsou bytostně dialogické. A skutečný dialog je významným zdrojem intuice a uměleckého prožitku.
Pane Lippmanne,
pokud – jak vyplývá z vašeho příspěvku – odmítáte existenci UMĚLECKÉ intuice, pak je mi vás upřímně líto. Ale propříště laskavě neironizujte ty, kteří ji mají.
Josef Soukal to popsal přesně: vy si jedete prostě po svém a žádný argument, který se vám nehodí do krámu, neuznáte. Dobře. Jen se prosím nadále nepouštějte do hladin poklesu, protože tam se nejednalo o intuici, ale o prosté pochopení mateřského jazyka.
Jenže ten je podle vás vágní. Není pane Lippmanne. Je naprosto přesný, jen s ním umět zacházet.