„Nekonvenčnost Hrabalova psaní a živelná vitalita jeho pábitelů se projevují především v autorově schopnosti bohatého rozlišení a pojmenování věcí a jevů života, v ozvláštnění slovní zásoby, které vychází z vývojových změn této zásoby. Tvoří nová pojmenování okazionální, např. mědvědíšek pro význam ‚mourovatá kočka‘. Dále má mnoho slov přejatých zvl. z němčiny, např. generačně omezené armička ‚chudáček‘, fana ‚prapor‘, dosud živé senkrovna ‚žumpa‘, z maďarštiny bantovat se ‚prohledávat kapsy‘, z jidiš chucpe ‚drzost‘ atd. Nápadná je sociální rozvrstvenost Hrabalovy slovní zásoby, která se projevuje v tom, že vedle profesionální mluvy má jazyk ve spontánní akci, tj. především slangy a argot, chápaný jako vulgarismy a výrazy erotického charakteru.

Nás však zde zajímá teritoriální rozrůznění češtiny, jazyka vlasti, v níž byl autor tak osudově zakotven. B. Hrabal se narodil v Brně-Židenicích, tam však bydlel jen velmi krátce v nejútlejším dětství. Jinak žil celý život v Čechách, a to na Nymbursku a v Praze, kde jazyková situace je jiná než na Moravě. Významnou roli zde hraje obecná čeština, kterou Hrabal ve svém díle často využívá. Ve stati Nespisovné prvky v současné české próze se hlásí k J. Haškovi, který jako „obr tvoření“ porušoval jazykovou konvenci a přispěl k tomu, že nespisovné prvky mohou být použity jako základní prostředek jazyka.

Z regionálních moravských jazykových jevů je pozoruhodná hanáčtina pábitele číslo jedna strýce Pepina, žijícího v Nymburce, prolíná mnoha díly B. Hrabala, řidčeji se v nich objevuje i brněnský hantec jeho babičky.‟

Josef Štěpán v článku publikovaném v časopise Naše řeč, ZDE.