Ze závěru studie publikované v časopise Slovo a slovesnost, 73, 2012:

Pokusili jsme se ukázat na vlastnosti pojmu-termínu souvětný člen, který je ukotven ve formálně-sémantickém rovinném popisu jazykového systému, a to na souvětněčlenské rovině, jež je druhou, vyšší syntaktickou rovinou vedle klasické roviny větněčlenské. V uvedené koncepci popisu vycházíme od spojovacích výrazů. Klasifikace souvětných členů, která vychází z kombinace rysů (vlastností) těchto členů, postihuje devět druhů souvětných členů, jež ovšem na základě kombinace rysů těchto členů (…) vytvářejí strukturovaný systém. V jeho centru jsou tradiční vedlejší a hlavní věty, na jeho periferii jsou apoziční vedlejší a apoziční hlavní věty. V přechodovém pásmu mezi centrem a periferii jsou vedlejší věty s oslabenou determinací, polovedlejší věty, nepravé věty vedlejší věty, hlavní věty s determinací a hlavní věty s oslabenou koordinací.
Komplexní jednotce větněčlenské roviny, jíž je věta, odpovídá vztahem reprezentace na rovině souvětněčlenské právě pojem souvětný člen jako elementární jednotka této roviny, která je uvozena spojovacím výrazem, jako jednotka daná kombinací tří rysů z binárních privativních opozic. Komplexní jednotkou souvětněčlenské roviny je pak souvětí.

Studii autor věnoval prof. Aloisi Jedličkovi (1912-2022).