Z článku publikovaného v časopise Naše řeč (5/2008):
Zabývám se na prvním místě VVPČ (vedlejšími větami příslovečnými časovými – pozn. J.S.). Ty jsou uvozeny hlavně časovými spojkami když, kdykoli, jakmile, dříve než atd., ale i spojovacími výrazy, které samy o sobě časový význam nemají, ale získávají ho až v kontextu gramatikalizací; je to polyfunkční zájmeno co (3.5), polyfunkční zájmenné příslovce jak (3.6), příslovce sotva, jen, ledva aj. (3.11).
Od VVPČ jsou četné přechody k vedlejším větám se vztažným příslovcem kdy (jen u překvapivého nástupu děje uvažuje K. Svoboda moderně o vztažném příslovci když, které plní funkci spojovacího výrazu, srov. 2.13). Dále jsou to přechody k vedlejším větám příslovečným mimo VVPČ a k vedlejším větám nepříslovečným (přívlastkovým, předmětným, doplňkovým aj.).
jsou uvozeny hlavně časovými spojkami když, kdykoli, jakmile, dříve než atd., ale i spojovacími výrazy, které samy o sobě časový význam nemají, ale získávají ho až v kontextu gramatikalizací; je to polyfunkční zájmeno co (3.5), polyfunkční zájmenné příslovce jak (3.6), příslovce sotva, jen, ledva aj. (3.11).
Od VVPČ jsou četné přechody k vedlejším větám se vztažným příslovcem kdy (jen u překvapivého nástupu děje uvažuje K. Svoboda moderně o vztažném příslovci když, které plní funkci spojovacího výrazu, srov. 2.13). Dále jsou to přechody k vedlejším větám příslovečným mimo VVPČ a k vedlejším větám nepříslovečným (přívlastkovým, předmětným, doplňkovým aj.).
Z Fb:
Igor Seykora
Hned v úvodu této studie jsem našel jednu velice moudrou myšlenku:
„Vypravování je slohový postup, ve kterém se rozvíjejí myšlenky se zřetelem především na plynutí jevů v čase. Právě prozaické texty rozlišují řeč autorskou a řeč postav, v níž se zřetelně odráží snaha napodobit běžnou mluvu. Prozaický styl a zvláště jeho vyprávěčská složka je zajímavější proto, že zachovává některé relikty a více odráží perspektivy budoucího vývoje, které v běžném a odborném jazyce nenajdeme.“
https://www.facebook.com/groups/ascestinaru/permalink/3730928563808063