Mnozí z těch, kteří někdy studovali nějaký uměnovědný obor a viděli v tom smysl, mohli snít o tom, že by to dotáhnuli tak daleko jako Eco. Samozřejmě se tomu nikdo ani vzdáleně nepřiblíží. Ostatně i v tom spočívá nynější smutek, neboť téměř s jistotou víme, že už se nikdy nenarodí někdo, kdo by dokázal pohnout věděním v tolika disciplínách zároveň (jazykověda, estetika, medievalistika, komunikační studia) a ještě ke všemu být spisovatelem románových bestsellerů. Ale i knihomolové zkrátka potřebují své vzory, „vrcholové olympioniky“ či dokonce polobohy, kteří však nesmějí působit zcela nepřístupně.

Spisovatel Anthony Burgess (mj. autor Mechanického pomeranče) o Umbertu Ecovi řekl: „Nikdo by toho neměl vědět tolik.“ Na Ecovi však bylo sympatické, že přesto dokázal napsat čtivý novinový sloupek. Měl totiž dar přetavit své vzdělání do formy, jíž mohl oslovovat poměrně širokou skupinu čtenářů a čtenářek, čímž se lišil například od francouzských filosofů. Klasika z něj učinily jeho odpor k nesrozumitelnosti, důraz na jasnost výkladu a potřeba vnášet do textů humor. Byl fascinující rovněž v tom, jak se mu dařilo vyhýbat se levicovému radikalismu, jenž byl typický pro tolik západních intelektuálů. Politicky sice po určitou dobu patřil k marxistům, ale jeho slovník byl po většinu jeho publicistické dráhy prostý protivné ideologičnosti.

Kamil Fila v glose Jak je důležíté míti Umberta

O Umbertu Ekovi též ZDE. Stránky Umberta Eka