„Zkusím pojmenovat několik akcentů, které předával asi všem, jež po roce 1989 na fakultě učil, ať se předmět nazýval poetika, interpretace, editologie, nebo literatura 20. století. Učil nás od základů: pozorně číst a psát, hledat vlastní jazyk, obezřetně a na míru textu (nikdy naopak) volit teoretické nástroje a terminologii. Kromě bezmyšlenkovitého užívání termínů (literární teorie nás počátkem devadesátých oslňovala a někdy za nás i „myslela“) nás odnaučoval číst ideologicky a jinak předpojatě, například když jsme se zdráhali číst „komunistu“ S. K. Neumanna. Byl zásadně proti kategorizování básníků přívlastky „katolický“ nebo „proletářský“, které předem brání porozumět jejich výpovědi nebo ji zužují. Vedl nás naopak k tomu, abychom viděli vztahy mezi díly a autory otevřeně a široce (upozorňoval například na paralely mezi psaním současníků Jakuba Demla a Henryho Millera, Demla a Faulknera atd.).“

Daniela Iwashita: Binarovo dlouhoočekávání

Michael Špirit: Marginálie škvorecko-hančovská

Daniel Vojtěch: Karel Čapek apelativní aneb O porozumění a radosti