Vždycky mě poněkud překvapovalo, když jsem četl dejme tomu, že “baba Jaga byla ošklivá jako noc”. Nijak jsem sice nepochyboval o zvláštní ošklivosti baby Jagy, ale nebyl jsem dosti hluboce přesvědčen o zvláštní ošklivosti noci. Naopak, dával jsem noci po mnohých stránkách přednost; považoval jsem ji za mnohem poetičtější nežli třeba třetí hodinu po poledni.
Noc je doba hluboká a tajemná; je posetá krásnými světly na zemi i na nebi; má zvláštní kouzlo pro milence, básníky, flamendry, spáče a náměsíčníky. Ani Homér nepraví, že noc je ošklivá jako baba Jaga, nýbrž že je „ambrosié“, že božsky voní. Ale snad to Homér mínil proto, že v nocích popíjel pod olivami temně rudé víno; kdyby se musil v noci ubírat z Atén do Megary, řekl by asi, že noc je ošklivá jako noc. Neboť je pravda, že noc je ošklivá, z toho prostého důvodu, že je temná. Jenže člověk, který se dívá na hvězdičky nebo žije ve městě, neví o tom, že noc je temná.
Rovněž stará představa o věčných trestech praví, že „peklo je temnota zevnitřní“. Dítě se bojí tmy dříve ještě, než něco ví o strašidlech nebo loupežnících. Z toho je zřejmo, že člověk ve svém původním stavu chová v sobě silnou a přirozenou nechuť k temnotě. Proto také mluví o temné zlobě, černém nevděku a jiných věcech, jež jsou temné, protože jsou ošklivé. Říkáme, že špatnost se štítí světla; nutno tomu rozumět spíše mysticky; nemyslím například, že by se jisté finanční operace prováděly v černé tmě nebo že by některé věci v novinách byly napsány potmě v hlubokém sklepě. Černé skutky nejsou ty, které se rodí ve tmě, nýbrž ty, které se nám obzvlášť silně nelíbí. Je ovšem pravda, že člověk za starých časů míval dosti vážné důvody, aby nedůvěřoval noci; neboť se bál nepřítele a zvířat. Moderní život tento stav věcí obrátil naruby; není pochyby, že daleko víc a výnosněji se krade mezi devátou a čtvrtou hodinou ve dne nežli o půlnoci; nejvíce černých lží je ve večerních novinách, které, jak známo, se píší v poledne, a tak dále. Většina lidských špatností není noční, nýbrž denní, dokonce každodenní. Morální podezírání nočních temnot není obecně důvodné. V jádře noc nemá špatnou pověst proto, že je zločinná, nýbrž proto, že je tmavá.
Objevilo se mi to teprve nyní, kdy bydlím tak trochu za městem; chcete-li najít skutečnou noc, musíte opustit ulice a dát se přes to velké pole napravo, a už jste tam, v samotném středu tmy. Vlastně jen na jeho kraji; vlastní střed tmy je vždycky tak na deset kroků od vás; nemohu říci, je-li to spíše propast nebo černá hmota, protože prostě to není vidět; je jisto jen to, že to je nevýslovně a strašně ošklivé. Otřásáte se, že do toho máte vlézt; vypadá to, jako by se to nedalo ani dýchat; zdá se to být husté jako bláto. Právem se říká o člověku, který putuje tmou, že si razí cestu; je to opravdu, jako by se prodíral džunglí. Každým krokem je to horší; vzadu se to zavírá, napřed je to neznámé a po stranách děsné; a tu člověk, který se ubírá tmou, nenápadně zrychluje krok. Jediné, co mu dává trochu důvěry, je, že slyší své vlastní kročeje; proto silně našlapuje, aby to zrovna zvonilo a aby nebyl tak sám. Zvláštní však je, že v úplné tmě si i nejbujnější člověk přestane hvízdat; snad proto, že na to nevidí. Jinak muž jdoucí temnotou noční se chová statečně a nemá ani za mák strachu; jenom, víte, ta tma je taková nepříjemná, zrovna jako by dusila. Ráz dva, ráz dva, já se nebojím; čím jde člověk rychleji, tím má udatnější myšlenky; ráz dva, ráz dva. Nejde tamhle někdo? Ne; ale kdyby si na mne troufal, já bych mu, panečku, ukázal; ráz dva, ráz dva. Ostatně co by tu někdo v takové tmě hledal? to je nesmysl. Člověk musí jít hodně rázně; a když trochu dupe, zní to, jako by vážil aspoň cent. Ráz dva, ráz dva. Kdyby aspoň nebyla taková tma, aby člověk viděl, jestli někdo – Je to ovšem nesmysl, ale což kdyby – Ostatně bych se nelekl ani dvou, haha! Ráz dva, ráz dva –
A když člověk putující tmou dorazí k prvnímu osvětlenému oknu nebo svítící lucerně, zpomalí krok a silně oddychne: To je divné, řekne si, copak jsem tak běžel? Tak vida, jak mně to pěkně uteklo! Nu, chválabohu!
A teprve nyní se ohlédne za sebe. Je tam tma, strašlivá, pustá, ošklivá tma. A ještě něco zůstalo za ním: pralidská a nejstarší hrůza. Fyzická hrůza ze tmy. Neboť jen proto, že se člověk bojí tmy, promítá do ní strašidla, vrahy a zločiny. A proto baba Jaga nebyla ošklivá jako ošklivý den, nýbrž jako noc.
Lidové noviny 29. 11. 1925
