Z odpovědi:

Nic takového jako kodifikovaný (či jakkoli jinak stanovený) soupis vzorů neexistuje. Předmětem kodifikace je např. skloňování či časování konkrétního slova nebo celé skupiny slov, ne však to, které slovo se při jejich ohýbání má používat jako návodné. Vzory jsou zamýšleny jen jako uživatelská pomůcka, jak na základě známých tvarů odvodit tvary neznámé či nejisté. Zřejmé to bude na příkladu: Podle stávající kodifikace je např. u podstatného jména diabetolog v 2. pádě jednotného čísla noremní tvar diabetologa (a ne třeba *diabetologe nebo *diabetology). Kodifikace však neříká, jestli je náležité dospět k tomuto tvaru pomocí stejně skloňovaného slova pán, had či např. student nebo úplně jinak, třeba bez opory v jakémkoli vzorovém slovu. (…)

Např. Petr Strossa v článku v Naší řeči z roku 2019 uvádí dvě základní kritéria pro výběr vzorů: 1. Vzorová slova mají být běžně používaná (srozumitelná). 2. Jejich kmen má končit na souhlásku, u níž bude jednoznačné, zda se po ní píše i/y (tedy na souhlásku měkkou nebo měkčící se). V podnětech směrem k možným úpravám tradičního seznamu pak zohledňuje další kritérium: Vzor by měl plně reprezentovat velkou skupinu konkrétních slov. Např. vzor pán je sice slovo běžně používané a dobře odlišuje třeba tvary páni a pány, ale je specifický svým krácením v 5. pádě jednotného čísla (pán–pane) a jeho dvě koncovky v 1. pádě množného čísla (páni, pánové) také neplatí pro mnoho slov, která pod něj spadají.