Rozhovor s Klárou Šeďovou (MU Brno), jež se zabývá výzkumem komunikace ve školní třídě. (Lucie Fialová, EDUzín)

„Opravdu stačí k dobrému učení jen povídat si o tom, co si myslím?

Určitě to není o vytěsňování faktografických znalostí, je potřeba, aby si žáci osvojovali vědomosti. Logika, že nejdřív jim něco řeknu a potom o tom budeme diskutovat, se ale dá úplně obrátit. Žáci svými promluvami mohou znalost vytvářet, místo aby jim ji učitel sdělil. Takovému přístupu se říká konstruktivistický a je to současný trend v didaktice. Vychází z něj badatelská výuka, matematika Hejného nebo třeba právě dialogická pedagogika.

Zároveň platí, že na některé věci nemá smysl přicházet – jak bych přišla třeba na to, kdy se narodila Marie Terezie? To je potřeba prostě sdělit jako fakt. Ale chceme-li zlepšit kvalitu přemýšlení, nemáme jinou možnost, než nechat mluvit žáky. Nejde tedy o odmítání faktografie, spíš o vyvážení poměru osvojování vědomostí a vlastního přemýšlení – ten ideální by mohl být třeba půl na půl.

Já si dokonce ani nemyslím, že ta často kritizovaná frontální výuka je něco špatného, pokud se tím myslí, že učitel stojí proti žákům a něco jim vykládá a komunikuje s nimi. Učitelům se někdy stává, že když chtějí být moderní a inovativní, tak mění vnější uspořádání – přesazují žáky do kroužku nebo zařazují hravé aktivity. Nic proti tomu, ale myslím, že když má učitel se žáky rozhovor, při němž se dozvídají něco nového a mají příležitost sami něco vymýšlet, tak je to pro ně vzrušující samo o sobě.“