Ze sloupku na webu Novinky.cz:

Děti, ty naše malé turbo verze, nečtou. Můžeme se na ně proto čílit. Můžeme plakat nad úpadkem lidstva, které již více nepozná krás Raisova Pantáty Bezouška, natož Holečkových Našich. Ba i Babička Boženy Němcové zůstane známa jen z poslední filmové verze, pročež si budoucí generace Čechů budou myslet, že z Barunky vyrostla Popelka. (…)

A je tu i řešení další, dosud nevyzkoušené. Všichni víme, jak mladí dnes komunikují. V podstatě nemluví, jen píší do různých aplikací krátké výkřiky provázené obrázky. Barevné miniaturky, zvané emotikony, nahrazují výrazy obličeje, jichž už teenageři nejsou mocni, neboť jim zakrněly všechny svaly včetně mimických.

Co to má společného s literaturou? Všechno! Přidejme pár smajlíků do klasického textu a děti porozumí.

„Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala 👀do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala 💋 to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka 👁, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky ❤, dávno tomu, co mne posledně žehnaly ✝ staré její ruce! 🙌 – Není více dobré stařenky! 👎Dávno již odpočívá v chladné zemi! ⚰️“