Pro cestopis je typická blízkost autora a vypravěče, je účastníkem a současně pozorovatelem zobrazovaného světa. Pozdně humanistický text Harantův (a samozřejmě tím víc i cestopisy starší) teprve cestu k vyjádření tohoto autorského prožitku hledá, autorův vnitřní svět, jeho pocity jsou pouze načrtnuty, z příběhu zatím jen pozvolna vyvstávají:

„V pondělí 13. dne téhož měsíce na den sv. Markéty týž vítr s naším velikým zalíbením až do poledne trval, kdež přestal, i náve nešla až od večera do půlnoci, a vždy nestálý byl. Na druhý den v uterý 14. měsíce července až do poledne, kdež se dokonce utišil. Což viděvše někteří pacholci marinářští, aby se povychladili a občerstvili, spustivše plachty dolů, do moře se pouštěli a koupali, až i mně chut učinili, že sem z týchž příčin, svlekši se, z náve do moře zvýší nežli který z ních skočil, ale také sem toho perně požil. Nebo tim hloubě do moře sem se potopil, a tak hluboko, že sem oddychovati a usta otevříti musil, do níchž mi až do žaludku nemalo slané vody naběhlo s velikým nechutenstvím a nebezpečenstvím. Však jak sem se nad vodu vyskytl, to sem sobě s těmi marináři okolo náve a sem i tam plovaje nahradil, naposledy po provaze spuštěném zase do náve vylezl.“

Ze semináře Hany Bočkové

Toulky českou minulostí věnované autorovi a jeho dílu ZDE a ZDE