Kolika vlastně mluvíte jazyky?
No, mluvím… Jeden kolega říkává, že člověk se za život dokáže pořádně naučit stěží jeden cizí jazyk. A má pravdu. Ono když se jazyku pravidelně nevěnujete, tak ho rychle zapomenete (…)
Jak to bylo se společenskou atmosférou kolem studia němčiny a německé kultury po druhé světové válce?
V době, kdy jsem studoval, byly ty úvahy už pryč, ale krátce po válce se vážně přemýšlelo o tom, zda tento obor úplně nezrušit. V té době jste se mohl dočíst takové věci, jako že přece není možné, aby se psalo něco pozitivního o nějakých německých autorech. To by nám přece mohlo narušit česko-německé napjaté vztahy. Byly tu dokonce poněkud absurdní snahy měnit německá jména. Třeba známý bilingvní překladatel Pavel Eisner byl vyzýván, aby se přejmenoval. On na to tehdy vtipně poznamenal, že dokud sedí ve vládě Gottwald a Fierlinger, tak on zůstane Eisner. Pražský germanista Siebenschein se to snažil zachránit tím, že hned po válce napsal monografii Masaryk a Goethe, to ovšem netušil, že Masaryk se také brzy dostane do nemilosti (…).
Jak se díváte na to, že se v posledních letech často otevírají jazykové obory zaměřené přímo na překladatelství?
Máme je tu jako navazující magisterské studium a je to skutečně poměrně populární. Přiznám se ale, že jsem vůči tomu trošku skeptický. Považoval bych za vhodnější delší odborné studium. Při překládání je totiž především zapotřebí umět nejen perfektně oba jazyky, ale také mít pod kůží reálie – dějiny, kulturu, politiku… To je něco, co se těžko lze naučit v rámci nějakého pevně ohraničeného vysokoškolského studia. Tedy nic proti těmto typům oborů, v Praze na to mají dokonce celý ústav, ale k tomu, aby se člověk opravdu stal kvalitním překladatelem, je potřeba spíše dozrát.
