Navazuji na příspěvek kolegy Petra Kuby Literární teorie na střední škole (viz http://ascestinaru.cz/literarni-teorie/). Dříve než nastíním vlastní seznam základních pojmů (místy spíše témat) z literární teorie, uvádím několik obecných poznámek; ne snad inovativních, ale s ohledem na některé signály z praxe našich škol stále aktuálních.

Literární teorie je nepominutelnou součástí výuky literatury, ovšem v první řadě jako jeden z nástrojů, jež žákovi umožňují porozumět sdělení literárního díla. Nemůže být pojímána samoúčelně, její zvládání není myslitelné bez spojení s konkrétním textem či dílem. Základní literárněteoretické poučení nelze odsouvat až za rozsáhlejší výklady literárněhistorické či tematické; současně platí, že systém poznatků z této oblasti bude postupně dotvářen v průběhu další výuky. V souhrnu se tedy jako optimální jeví pojetí Jiřího Kostečky, který výuku literatury zahajuje úvodem do čtenářství a studia literatury.

Nepochopení smyslu výuky literární teorie je většinou provázeno neschopností dovést žáky k pochopení díla, ke smyslu estetického sdělení. Žáci nejsou připraveni a připravováni na to, aby dokázali identifikovat ty prvky jazykové, kompoziční a tematické, které jsou v konkrétním díle podstatné (ponechme teď stranou provázanost těchto prvků, pro výuku je lepší volit jednoduchý a v první fázi neproblematizovaný systém). Místo toho mechanicky hledají jevy (místa, pasáže), na něž by mohli aplikovat definice naučených termínů. Hodnocení je vedeno ve stylu „čím více, tím lépe“, popř. „tohle jsi ještě vynechal“. Pak se může stát, že žák je např. schopen najít metaforu, ale nedokáže určit, jaké místo obrazné vyjádření ve struktuře díla zaujímá, zda nejde o jev nahodilý apod. Výsledkem je, že maturant/absolvent nejenže nerozumí literatuře, ale ani tomu, co se to vlastně učí/učil, a proč se to učí/učil.

Občas slýchám, že „nimrání se“ v uměleckých dílech pouze ničí čtenářský prožitek a nebaví ani žáky, ani učitele, že vysokoškolské analýzy děl jsem ve středoškolské praxi nevyužitelné, popř. že (zejména starší) dnešní učitele na VŠ pořádnému rozboru nikdo neučil. Bez „nimrání se“ v náplni učiva se ovšem neobejde žádný předmět a schopnost přetavit své znalosti do podoby vhodné pro žáky je základním úkolem učitele. A neznalost neomlouvá, ostatně solidních výukových materiálů máme dost, přičemž Kostečkova učebnice Do světa literatury jinak je k dispozici už takřka dvě desetiletí.

Následující soupis budiž přijímán s vědomím, že jeho autor nepojímá své třídění pojmů jako jediné možné a ví, že některé termíny jsou vícefunkční (opakování lze nazírat z hlediska kompozice i tematiky, satira je žánr i druh humoru atd.).

Literárněteoretické poznatky a témata doporučené pro výuku na střední škole:

literatura umělecká (beletrie), literatura věcná, literatura faktu

estetická funkce literatury; ozvláštnění

literární druh – epika, lyrika, drama; poezie, próza

literární žánr – ústní slovesnost, literatura pro děti a mládež, science fiction, fantasy, satira;

literatura psychologická, dobrodružná, humoristická…, milostná lyrika…;

báje, bajka, pohádka, pověst, povídka, román, epos; balada; píseň;

tragédie, komedie, činohra

literární věda – literární teorie, literární historie, literární věda

literatura světová, národní; literární epocha, směr, skupina

autor, autorský subjekt

literární dílo

vrstva jazyková – slovní zásoba;

zvuková stránka jazyka (eufonie);

grafická stránka jazyka;

figury – aliterace, anafora, inverze slovosledu;

obrazná vyjádření – přirovnání, personifikace, metafora, metonymie;

alegorie, symbol, ironie

vrstva kompoziční – kompozice těsná, volná;

chronologická, retrospektivní, paralelní;

kontrast, opakování, gradace, pointa

vrstva tematická – námět, předloha, téma, motiv; děj, časoprostor, postava, hrdina, typ;

fikční svět; vypravěč nadosobní, vypravěč autorský;

lyrický subjekt, lyrický mluvčí;

tragično, komika; parodie; absurdita

poezie – báseň, sloka, verš (vázaný – volný); rytmus, rým, slabičně-přízvučný systém

próza – er-forma, ich-forma; přímá řeč

drama – dialog, monolog; vedlejší text; dějství, výstup; scénář, libreto

V průběhu výuky je ovšem prakticky nemožné nenarazit na řadu dalších pojmů, namátkou:

lyrickoepický text – báseň v próze,

legenda, novela, romaneto, básnická povídka, romance, óda, hymnus, elegie, epitaf, epigram, haiku, sonet, pásmo, antiutopie,

adaptace,

aposiopese, oslovení, řečnická otázka, epizeuxis, epifora, asyndeton, polysyndeton,

epiteton, oxymóron,

nonsens, černý humor, tragikomedie,

další typy řeči (nepřímá řeč…), typy rýmu, stopy a jejich typy.

JOSEF SOUKAL