„To necválá kůň, to neletí kometa, to není kulový blesk, to je kulaté tělo básníka Feldeka, letící ze schůze výboru na setkání s mladými básníky, to je věčný mladík, věčný panic, starý smilník věrný jedné ženě, muž bez stopy komplexů a tupých vášní našeho století,“ napsal před lety prozaik Rudolf Sloboda v textu Kentaurus – a já neznám výstižnější portrét Ľubomíra Feldeka, básníka nabitého obrovskou energií a sršícího imaginací, obdařeného kouzlem osobnosti, dobrého kumpána, o němž platí:

„Je mu vlastní šířit radost.“

Feldek je nepřítel stereotypu a nudy. Umí pobavit přátele, vyprovokovat diskuzi, ale také veřejně se vysmát hlupákům a darebákům. Vedle umění získat si řadu přátel ovládá rovněž umění nadělat si dav nepřátel; kvůli nim také načas přesídlil do Prahy, jak o tom píše ve Velkém testamentu.

Jiří Žáček o Ľubomíru Feldekovi. Ukázky veršů ZDE.

O básníku Peterovi Gregorovi ZDE.