Soustředím se, či budu se soustředit?
Z článku v časopise Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 3, s. 134-141:
„Výše jsem prokázal, že způsob vytvoření slovesa soustředit (se) nijak neimplikuje jeho dokonavost, poněvadž při jeho vytváření došlo k připojení předpony sou-, jíž nelze přisoudit perfektivizační schopnost. To platí i pro dřívější období vývoje českého jazyka. Sloveso soustředit (se) nebylo a není – na rozdíl od prefigovaných sloves odvozených pomocí nedlouhé slovesné předpony[12] – vázáno, poutáno způsobem svého vzniku/vytvoření k množině dokonavých sloves. Proto bylo a je náchylnější k vidovým změnám.[13] Domnívám se, že k rozšíření nedokonavého užívání slovesa soustředit (se) a k rozšíření forem budu se soustředit atd. došlo především v důsledku právě popsaného postavení slovesa soustředit (se) v systému prefigovaných sloves, a to zejména v procesu osvojování českého jazyka rodilými mluvčími.“
Luboš Veselý: Ke slovesnému vidu v češtině
Jiří Kostečka: Poradna ASČ: Jak je to se slovesnými časy u sloves vidu dokonavého?
Vtipný příspěvek z Facebooku, autorem je Václav Jamek:
„Bude se soustředit na všechna politická témata,“ řekl Seznam Zprávám vysoce postavený zdroj z Ministerstva zahraničních věcí.
A samozřejmě se na ně také bude zaměřit.
Navíc bude připravit novou smlouvu o přátelství a spolupráci.
Nakonec bude umřít.
Mimochodem, „Seznam Zprávám“ je v češtině také chyba, syntaktický anglicismus. Něco jako „švestka kompot“. Jak už jsem kdysi upozornil, jediná běžná konstrukce tohoto typu v češtině je „h… no fotbal“.
https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=pfbid0388zyTySwgjFgAm1wqbh5uinBt9KqA7PMwSEcvj5zGcpSZNHAptmkrX1yJGmSC5Rdl&id=100006972016298&comment_id=752300189529824¬if_id=1658828577197622¬if_t=feed_comment_reply&ref=notif
Článek byl přidán k výše uvedenému příspěvku V. Jamka na Fb, VJ na něj tamtéž zareagoval:
Článek v Naší řeči zakládá svou argumentaci (trochu mnohomluvně) pouze na analýze předpony sou-, a tu nelze vyvrátit. Jenže to není jediné možné hledisko. Podstatné také je – jak článek koneckonců ukazuje -, že není důvod sloveso „soustředit“ jako nedokonavé brát, protože máme nedokonavé „soustřeďovat se“, a má-li být nedokonavé také „soustředit se“, co má být potom tvar dokonavý: „sesoustředit se“? Bylo by to zřejmě monstrum, protože by se ukázalo, že předpony se- a sou- jsou vlastně souznačné. Hlavně však takový tvar dosud neexistuje, protože nemusí. A mít dvě slovesa nedokonavá a žádné dokonavé pro stejný význam nedává smysl, není pro to rozumný důvod; platný důvod není ani pro dvojí vid slovesa „soustředit se“.
Článek se hlavně nikde nezabývá mentální perspektivou, která vede mluvčího k tomu, že nepoužije sloveso „soustřeďovat se“, protože mu nepřijde vhodné, domnívá se, že sloveso „soustředit se“ je vhodnější, ale zachází s ním jako s nedokonavým, pokud jde o tvar, zejména tím, že vytvoří potvorné složené futurum (neboli řekne „budu se soustředit“ místo správného a jedině vhodného „soustředím se“: což platí také o příkladu, který uvádím na začátku). Dělá to proto, že ve skutečnosti uvažuje v perspektivě dokonavé, ale neuvědomuje si to. Věděl by to, kdyby si dal tu práci a zjistil, že by mohl sloveso „soustředit se“, se kterým zachází, jako by bylo nedokonavé, zcela samozřejmě a rovnocenně nahradit slovesem „zaměřit se“, které nedokonavé není a není tak nikdy ani bráno. Což znamená, že se jednoduše a prostě plete ve vyhodnocení vidu.
Ani článek v Naší řeči ovšem neuvádí jediný jazykový příklad, u kterého by se dala nedokonavost slovesa „soustředit se“ obhájit, protože takový příklad podat nelze, lze podat pouze příklady chybného užití.
Dokonce si myslím, že chápu, jak se k téhle šlamastyce dospělo a dokážu se do té perspektivy vpravit, i když není přijatelná: mluvčí zjevně přiřazuje toto sloveso ke skupině krátkých nedokonavých, která se novináři před deseti patnácti lety rozhodli používat místo dlouhých nedokonavých (utvořených už ze sloves dokonavých): myslím na trojice typu: šetřit – vyšetřit – vyšetřovat. I tam vzniká úzus, který je fakticky potvorný, ale tvaroslovně víceméně správný (vyhrocovat – vyhrotit – hrotit, ztroskotávat – ztroskotat – troskotat). Jediný důvod k těmto posunům v úzu je ten, že by novinářům zřejmě huba upadla, kdyby ve své představě o dynamičnosti řekli o dvě slabiky víc; vytvářejí si tedy scestnou představu o jazykovém stylu. Sloveso „soustředit (se)“ se pro ně zjevně ocitá v pozici sloves „šetřit“, „hrotit“ nebo „troskotat“, třebaže tu tvaroslovná analogie neplatí (nelze vytvořit třetí tvar, v tomto případě ten prostřední, dokonavý), takže mají defektivní trojici „soustředit – 0 – soustřeďovat“, ze které dokonavé sloveso dokonale zmizelo: čímž se ovšem prokazuje, že jejich úzus je chybný, protože chybná je analogie, na které stojí.