Od jarního zavření škol a jejich přechodu na digitální výuku pravidelně zaplavují sdělávací prostředků nadšené články o tom, jak se naše školství konečně modernizuje.
Poslední čtyři digitalizační pětiletky pokulhávaly, ale nyní máme jedinečnou příležitost s plněním plánu pohnout. Je pozoruhodné, že takto nadšeně jásají vybraní jedinci, kteří se ostentativně vymezují vůči zatuchlosti škol, učitelů a rodičů. Jinými slovy, zdá se, že i jim je zřejmé, že většina ostatních zas až tak rozjařená není. A z vlastní zkušenosti bych to potvrdil, protože jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by tyto „velké skoky vpřed“ vítal s mávátky.
Důvod, proč si musí připadat osaměle, a o to samozřejmě hrdinně pokrokověji, bych rád technokratům vysvětlil z pohledu jednak rodiče dětí základních školou povinných a jednak vysokoškolského učitele. Začal bych tím, že proces vzdělávání a výchovy je z nejvlastnější podstaty záležitost sociální a že třída, v níž tento proces probíhá, je sociální organismus. Zároveň jedním z hlavních cílů zejména nižšího školství je vlastní socializace dětí, nicméně něco podobného platí i o školství vysokém, jak si nyní bolestivě uvědomují jak studenti, tak pedagogové.
