Deník Anne Frankové je navzdory své proslulosti stále spojen s mnoha nepřesnostmi a omyly. Upozorňujeme tímto na „text přednesený Magdou de Bruin Hüblovou během literárního večera „Vše o Anne Frankové“, 13. dubna 2023 v Divadle Na zábradlí„, publikovaný na webu nakladatelství Triáda.
Z textu Magdy de Bruin Hüblové:
Jsem ráda, že tu můžu říct něco bližšího o Anne Frankové, o jejím deníku a také stručně o tom, čím je výjimečné české Souborné vydání jejích textů. Je to ovšem velmi široké téma. Za 20 minut, které jsem si na to vyhradila, nemůže dojít na všechny aspekty (podrobnější texty se najdou na www.iliteratura.cz). (…)
Díky deníku Anne Frankové se i poválečné generace nebo lidé v částech světa, kam pronásledování Židů za druhé světové války nedolehlo, dozvědí o holokaustu. Tedy aspoň rámcově. O jeho nejhrůznějších projevech se u Anne nedočteme, protože ve chvíli, kdy je prožívala na vlastní kůži, si už deník psát nemohla. Holokaust je tu tedy zúžený na ukrývání před transportem do koncentračního tábora, navíc za poměrně příznivých podmínek (což i Anne v deníku zmiňuje). Nebylo totiž vůbec běžné, že by rodina mohla zůstat pohromadě a že by se ukrývala přes dva roky na stejném místě, navíc v centru města. (Zároveň bylo poměrně vzácné, že by někdo tak dlouho opravdu nevyšel ven – v tom ohledu na tom byli obyvatelé zadního domu hůř než mnozí jiní.) Relativně nejsnazší bylo najít adresu pro dítě. To ale neznamenalo, že na tom místě zůstane až do konce války. V průměru vystřídalo jedno dítě za dobu ukrývání 4,5 adresy. V tom jsou zahrnuté i extrémy – některé děti vystřídaly přes 20 adres. Ale k široké popularitě deníku jistě přispívá i fakt, že holokaust v podání Anne Frankové je vhodný i pro dětské nebo útlocitnější čtenáře. Nejznámější dokument o holokaustu na světě, jak se deník Anne Frankové označuje, tedy ve skutečnosti podává o holokaustu poněkud zkreslenou, nebo řekněme neúplnou představu. (…)
Z toho vyplývá i přínos tohoto svazku. Čeština se zařadila zhruba k pětici převážně velkých světových jazyků (nizozemština, angličtina, němčina, francouzština, japonština – v japonštině nevyšlo Souborné vydání, ale překlad nizozemského kritického vydání), v nichž jsou tyhle dvě Anniny původní verze – A a B – k dispozici. V českém vydání jsme se snažili zachovat i různé gramatické zvláštnosti originálu – na první pohled to vypadá jako žhavý kandidát na překladatelskou anticenu Skřipec. I v tom je zřejmě české vydání jedinečné – pokud vím, do jiných jazyků tenhle aspekt textu převeden není. Ale hlavně jsme na rozdíl od jiných vydání mohli využít nově spuštěných webových stránek www.annefrankmanuscripten.org s digitalizovanými rukopisy Anne Frankové a se spoustou podrobných informací nejen o okolnostech ukrývání, ale i třeba o nových zjištěních – nejvýznamnější je asi míra, do jaké Anne svůj deník přepracovávala na román. Tak například epizoda s Anniným ctitelem z doby před odchodem do úkrytu. S datem 23. června 1942 Anne ve svém románu o zadním domě popisuje, že když si šla den předtím pro kolo, oslovil ji o pár let starší kluk, představil se jako Hello Silberberg a dovolil se, jestli ji smí doprovodit do školy. V deníku ale Hello figuruje už mezi známými, od nichž Anne dostala 12. června dárek k narozeninám, a o okolnostech jejich seznámení se tam nic nepíše. S datem 1. července 1942 Anne popisuje, že o dva dny dřív, takže 29. června, se Hello přišel představit jejím rodičům, jaké pohoštění Anne připravila a že se šli projít. Domů se vrátila deset minut po osmé a otec se velmi zlobil, protože nedodržela zákaz vycházení pro Židy, který platil od osmi hodin večer. Ve skutečnosti ale tohle nařízení vstoupilo v platnost až o den později, 30. června 1942. Takových posunů je tam víc, vysvětlujeme je blíž v poznámkách pod čarou. V češtině tedy máme rozsáhlý poznámkový aparát, který staví deník Anne Frankové do nového světla a díky němuž se z našeho vydání opravdu stal dokument o holokaustu. (…)
