Z archivu:

Myslíte si, že je Kapitánská dcerka v povinné četbě? Ano, je tam. Je tam pořád. Přečetl jsem si ji, abych mohl se synem probrat proč. Puškinův romantický příběh mladého důstojníka v čase povstání Jemeljana Pugačova nás ani jednoho za srdce dvakrát nevzal, pak se ale začaly vynořovat jisté souvislosti. Poněkud současnější.

Hrdina P. A. Griněv se ocitne na venkovské „pevnosti“ střežící hranici Ruska. Hájí ji hrstka Rusů a zdejších, nedávno podrobených kozáků. Když přitáhnou tlupy vzbouřence Pugačova, kozáci se zcela přirozeně přidají na jeho stranu. Důstojníků se zeptají, jestli taky chtějí sloužit Pugačovovi, a když odmítnou, bez velkých cirátů je oběsí. Našeho hrdinu zachrání náhoda – s Pugačovem se už předtím setkal a pomohl mu, aniž by věděl, o koho jde.

Griněv se s vůdcem vzbouřenců setkává opakovaně. Řeší přitom pořád stejnou otázku: Má říci, co si opravdu myslí? Nebo je nutné předstírat, že už není věrný carevně? Zvraty děje ho pokaždé zachrání před tím, aby se musel zpronevěřit sám sobě, ale jen o fous. Jen díky autorově dobrosrdečné dramaturgii…

A tak mladý oficír prodělává svou pouť etickou zemí nikoho a sleduje přitom, jak vypadá takové povstání.

„Pohled na vzpouru po ruském způsobu je něco odporného,“ říká. (Nelze si při tom nevzpomenout na výrok Isaaka Babela z bolševické revoluce: „Jak my přinášíme svobodu, to je něco strašného.“) Zemí se valí zvláštní proud bezbřehých dějin: Pugačov totiž nechce změnit svět, chce se stát carem a panovat zrovna tak brutálně jako stávající carevna. Vesničané ho podporují z bázně i s fatalistickou lhostejností – je prostě momentálně silnější.

Pohyby jakýchsi ozbrojených tlup, k nimž se podle potřeby přidávají místní. Co mi to jen připomíná? Když vládneme, tak jsme v právu my – čemu se to jen podobá? Nad čím asi uvažovali ukrajinští důstojníci a vojáci na Krymu? Zachovat se podle přísahy? Anebo ne, protože namířené hlavně změnily kontext?

Pugačov nakonec kývne našemu hrdinovi z popraviště na pozdrav. Oba velmi dobře vědí, že nemohou nic změnit. Vzpoura nezvítězila, inu, rozhodne carevna. Kdyby zvítězil Pugačov, také by věšel. Drama Kapitánské dcerky plyne před očima západního čtenáře s poněkud překvapivým podtónem. Všechno je přece tak, jak to má být. Všechno se děje podle práva: práva silnějšího. To smíření se s během světa je snad ještě děsivější než popisované hrůzy. Vane z něj dech východních prostor, kde na jednotlivci nezáleží. Jestlipak tohle dnešním konzumentům povinné četby někdo vysvětlí?

Publikováno v Salonu, literární a kulturní rubrice Práva. Přetiskujeme se souhlasem redakce a autora.

Na politicko-literární téma viz též ZDE.