Z našeho archivu:
Kniha amerického spisovatele Forresta Cartera Škola Malého stromu (naposledy Kalich 2012) se běžně objevuje v povinné četbě na českých školách. Jistě především kvůli morálnímu poselství příběhu: malého sirotka vychovávají kdesi v amerických horách jeho prarodiče, jejichž kořeny sahají mezi čerokézské indiány. Snaží se ho naučit, aby respektoval přirozený běh věcí, „cestu“, aby žil v souladu s přírodou.
Kniha jistě v mnohém českém čtenáři vzbudila touhu žít jinak, v někom zase posílila podezření vůči „těm nahoře“, což jsou ve Škole Malého stromu lidé z „vlády“ a vlastně ze všech institucí. Vzdorný duch amerického divocha se tu může zajímavě protnout s nezlomnou osobitostí husity, jež se ovšem projevuje spíše nenávistnými příspěvky v internetových diskusích a volbou populistických stran než prosazováním autonomního životního stylu.
Označení „skutečná událost“, jímž nakladatelé propagují česká vydání, v těch současných amerických už chybí. S postavou autora Školy Malého stromu je totiž spojená kontroverze.
Forrest Carter o sobě tvrdil, že se narodil v roce 1925, pochází z jižanské rodiny a v žilách mu koluje krev Čerokézů. Onoho roku nicméně v Annistonu ve státě Alabama přišel na svět muž stejného příjmení, ale jiného jména: Asa Earl Carter. Během druhé světové války vstoupil do námořnictva, protože nechtěl v řadách pěchoty bojovat proti Němcům (s nimiž se cítil rasově spřízněný); boj s Japonci mu připadal v pořádku. A po válce se etabloval jako zastánce rasistických postojů. Založil dokonce radikálnější odnož Kukluxklanu, protože ten mu připadal příliš změkčilý– jeho skupina se pak dopustila brutálních rasově motivovaných útoků (Carter se jich ale zřejmě neúčastnil). Psal projevy pro guvernéra Alabamy George Wallace, vymyslel heslo Segregace teď – segregace v budoucnu – segregace navždy!, pronesené v jeho inaugurační řeči v roce 1962. Když Wallace začal své rasistické postoje časem zmírňovat, rozhodl se rozhořčený Carter kandidovat proti němu, ale neuspěl.
S odstupem několika let a na jiném místě se vynořuje zcela odlišná osoba – indiánský „vypravěč příběhů“ Forrest Carter. Mluví jižanským dialektem, vystupuje drsně, při rozepři neváhá sáhnout po noži, zdobí se kovbojskou kravatou a širokým kloboukem. A píše knihy, z nichž nejznámější bude vedle Školy Malého stromu westernový román The Rebel Outlaw: Josey Wales o jižanském vzbouřenci a kniha Odvedu vás do Sierry Madre, fiktivní životopis indiánského náčelníka Geronima.
Carter se etabluje jako autor píšící o obyvatelích amerického jihu, včetně původních Američanů, tedy v žánru spojovaném s konzervativními hodnotami. Clint Eastwood natočí podle jeho knihy v roce 1976 ikonický western Psanec Josey Wales, v němž si sám zahraje hlavního hrdinu, který ať se děje, co se děje, nehne ani brvou…
Carter vyniká silným charismatem, jež dovedně uplatňuje při veřejných vystoupeních i v médiích. Rostoucí popularita ale nakonec sehraje neblahou roli – na televizním kanálu NBC totiž Cartera poznají jeho někdejší spolubojovníci ze segregacionistických kampaní, což odstartuje pátrání po jeho skutečné identitě. Někteří Carterovi blízcí potvrzují, že je příbuzný Čerokézů, jiní to popírají; jeho manželka s novináři mluvit odmítne. Carter začne propadat nervozitě, mohutně pije a zemře v roce 1979 po nevyjasněném incidentu na farmě jednoho ze svých synů. Pro řadu jeho přátel je překvapením, že nějaké syny vůbec měl – utajoval je a ze záhadných důvodů označoval za synovce.
Na jeho hrobě se objeví pomník s pseudonymem, který rodina později nahradí kamenem se skutečným jménem.
Pochybná pověst autora se nicméně neprojevila na úspěchu jeho knih. Odhaduje se, že výtisků Školy Malého stromu se jen v USA prodalo do roku 2000 více než milión a půl. Samozřejmě, spojovat spisovatele s jeho dílem je ošidné. Možná někdejší rasista prozřel a rozhodl se literárně napravit svou vinu. Obdivovatelé je ho knih by na to jistě přísahali. Carterovy texty ovšem poskytují při pozornějším čtení poněkud znepokojující obrázek. Pokud mluví o „zlých politicích“, vnímá je takhle z podstaty a bez výjimky. Cokoli, co přišlo po blažených časech původních amerických obyvatel a po spořádaném světě jižanů, je špatně. Nelze přehlédnout, jak obdivný má Carter vztah k násilí – je pro něj tou pravou „cestou“, poskytuje odpověď, vysvětlení i řešení. V článcích o Carterovi lze nalézt i úvahy o podobnostech jeho textů s knihami Cormaka McCarthyho – oba spisovatelé píší o hrdinech, kteří se dopouštějí násilí, protože znamená jediný způsob, jak se vypořádat se světem. Jediné právo je právo silnějšího. Tolik oblíbená, idylická kniha o výchově malého chlapce indiány tak možná vůbec nehovoří o toleranci a vzájemném respektu – anebo zvláštně kombinuje postoje, které jsou protikladné.
Publikováno v Salonu, literární a kulturní rubrice Práva. Přetiskujeme se souhlasem redakce a autora.
http://www.novinky.cz/kultura/salon/348322-marek-toman-s-nazory-proklate-nizko.html
Autorovy další články ZDE, ZDE a ZDE.
Připravil -js-
Hm to je zajímavé, když pominu, že tohle je trochu přepracovaná wikipedie, tak by mě vážně zajímalo kde v knize Škola Malého Stromu je „zvláštně kombinuje postoje, které jsou protikladné.“ protože pokud máte na mysli pravidlo „silnější přežije“ což v knize skutečně je. Tak to není nic víc něž odvěký přírodní zákon, nebo jste snad někde viděl jak stará chromá gazela odrazila útok mladého lva?
Asi by se autor článku měl zamyslet nad bláboly, které píše.
Myslím, že je potřeba si pořádně přečíst, co M. Toman píše.
Přečetla jsem si to dobře i článek i knihu a opravdu chci vědět kde v knize jsou ukryty politické myšlenky. Tak jako jsem tam opravdu nenašla obdiv k násilí nebo propagování myšlenky „právo silnějšího“ do lidské společnosti.
Dalo by se spekulovat o takových to myšlenkách v díle pokud by byly znatelnější (z kontextu celé knihy a reality), jenže pokud tam jsou, tak jsou ukryty tak dokonale až můžeme spekulovat pouze nad tím jak moc se autor minul ve svém záměru.
Informoval jsem M. Tomana, dnes odpověděl, že odpoví, ale bude to nějakou dobu trvat. Komentář samozřejmě zveřejníme, zprávu o něm Vám zašleme.
M. Toman mi zaslal svoji reakci e-mailem, kopíruji ji sem:
Paní (?) Ettelëo (?),
v mém článku šlo o to, že Škola Malého stromu není autobiografická, byť se tak tváří. Pod titulem českého vydání této knihy stojí vytištěno, že jde o „skutečné události“ – tuto formulaci už současná americká vydání vypouštějí. Čerpal jsem z více zdrojů, pěkně věc shrnuje přibližně třicetistránkový esej Allena Barry Škola malého podvodu/ The Education of Little Fraud (http://www.salon.com/2001/12/20/carter_6/) s podtitulem „Jak se mohl stát pisatel rasistických proslovů pro /guvernéra/ George Wallace ,čerokézskýmʻ mudrcem a autorem uctívaného multikulturního textu?“
Vám jde ale asi především o zvláštní poselství, které podle mě autor do Školy Malého stromu vložil. Jak jsem psal už ve svém článku, v knize jsou roztroušeny kritické postoje vůči „elitám“ (míněni politici a vůbec lidé „s vyšší kulturou“), které s obrázkem smířlivé moudrosti přírodních lidí, jak se Škola Malého stromu obvykle bere, nejdou moc dohromady.
Například:
„Dědeček pokládal za nepřítele každého, kdo ohrožoval horaly. Přidejte si k tomu, že byl chudý a že byl spíše Indián než co jiného. Myslím, že dnes by se těm jeho nepřátelům říkalo ,establishmentʻ. Ale dědeček, ať už měl na mysli šerifa nebo úředníka státního či federálního berního úřadu, nebo politika jakékoli barvy, všechny nazýval jedním slovem ,zákonʻ a myslel tím mocné příšery, které nemají pochopení pro to, jak lidi musí žít a jak se o sebe starat.“ (str. 17)
„Dědeček poslouchal, jak babička čte, a rozsáhle komentoval George Washingtona, vynášel ho jako velikou naději, že by možná politikem moh bejt i dobrej člověk.“
„Dědeček přišel na to, že příčinou všech zmatků je čtení příliš mnoha knih. Což zní docela přesvědčivě.“ (str. 29)
„Připojil se ke konfederační kavalerii Johna Hunta Morgana, aby mohl bojovat proti vzdálené příšeře bez tváře zvané , vládaʻ, která vzala jeho lid a srub.“ (str. 37)
„ (Dědeček) řekl, že toho zmatkaře zkurvysyna, co vymyslel ten slovník, by měli postavit ke zdi a odstřelit. Dědeček řekl, že s největší pravděpodobností to byl ten samej chlápek, co vynašel nejmíň půltuctu dalších slov, kerý vo stejný věci můžou říkat jednou tak, podruhý jinak, a že tak můžou politici balamutit vobyčejný lidi, jednou tvrdit, že neřekli to, co vlastně řekli, a podruhý zase, že to vlastně furt říkali. Dědeček řekl, že dyby se to dalo dokázat, vidělo by se, že ten zatracenej slovník určitě sestavil ňákej politik nebo někdo z jejich vokruhu. Což znělo docela rozumně.“ (str. 69 – 70)
Podle mě to nejsou příklady „porozumění Cestě“, jak by to asi nazval Carter, ale zobecňování, které nemůže přinést nic dobrého. (V podstatě jde o ignoranci, která se tváří jako vyšší poznání.) Zvlášť když je Škola Malého stromu ve školách běžně používána jako doporučená četba. V tomto ohledu zní slova o „čtení příliš moha knih jako příčině všech zmatků“ zvlášť podivně.