Z článku publikovaného v časopise Český jazyk a literatura, č. 1, 2022-23:

Podnadpis tohoto zamyšlení je samozřejmě hyperbola (byť autentická) a zdaleka nevystihuje kompletní pokrytí znalosti problematiky jazykové gramotnosti mezi češtináři všech stupňů škol. Nelze však zastírat, že citovaný – nebo podobný – názor zaznívá v učitelské veřejnosti často (v současnosti i v souvislosti s přípravou tzv. velkých revizí programových dokumentů, viz článek v posledním čísle ČJL, 2021–22, s. 209–215). Zdá se nám proto, že je na místě otázky jazykové gramotnosti otevřít i na stránkách našeho časopisu.
V časopise Pedagogika vyšla studie skupiny didaktiků jazyka a matematiky, psychologů a pedagogů Gramotnosti ve vzdělávání – na cestě k vymezení jazykové gramotnosti (Šmejkalová – Vondrová – Smetáčková – Chvál, 2021). V ní autoři pojednali o tzv. funkčních gramotnostech v širším historickém i současném pedagogickém kontextu, o etablovaných gramotnostech čtenářské a matematické, a nakonec se pokusili vymodelovat návrh definice gramotnosti jazykové pro český jazyk:
„Funkční jazyková gramotnost je komplex znalostí, dovedností, schopností a postojů týkajících se užívání mateřského (prvního) jazyka v kontextu různorodých komunikačních událostí při produkci a recepci psaných i mluvených komunikátů a při analýze a interpretaci jejich jazykových vlastností. Zahrnuje schopnost poznat a pochopit roli jazyka ve společnosti, vytvářet noremní, výstižné a řečově funkční komunikáty v zájmu dosažení vlastních komunikačních záměrů a ochotu uvažovat a učit se o jazyku jako o nedílné součásti národního kulturního dědictví.“ (ibid., s. 169)
O návrhu definice explicitně uvedli, že je určena k diskusi – vycházeli přitom z paralely historického vývoje definic ostatních gramotností, které se od svých zárodečných vymezení pod vlivem intenzivních diskusí vyvíjely až do současné podoby, takže jejich původní navržená definice druhdy jen vzdáleně připomíná definici stávající.
Zatímco zmíněná teoretická studie byla určena především širšímu pedagogickému okruhu, přítomný text se již cíleně obrací k bohemistům, didaktikům jazyka a k učitelům češtiny. Znovu vybízí k úvahám nad nutností vymezení jazykové gramotnosti pro český jazyk a ke kritické diskusi nad představenou definicí (ibid., s. 169). Je o to aktuálnější, že současné „gramotnostní“ termíny vyskytující se v programových materiálech, poskytnutých odborné veřejnosti k diskusi, jsou přinejmenším neujasněné.