Jedním ze způsobů, jak obejít cenzuru a vyhnout se potrestání za protistátní činnost, je literatura vyjadřující se mezi řádky, pomocí metafor, slovních hříček a jinotajů. Zdaleka nejefektivnější se v tomto směru ukazují básně v klasických formách, které pracují s aluzemi na díla starověké a středověké čínské literatury a mohou si hrát s ambivalentní slovní zásobou.
Inspirace v dílech klasického literárního dědictví srozumitelně promlouvá ke vzdělanému publiku, zatímco komplikovaný jazyk a styl uniká pozornosti cenzorů. Příkladem může být báseň, kterou 4. 6. 2003 složil pamětník událostí a básník píšícího pod pseudonymem Sü Tchang. Podle sdělení profesorky Jang Č‘-i z Frankfurtu podobné básně autor skládá každoročně. (…)
Spirituál
Čas, ten nelze vrátit, ach,
jako špínu na prádle
potřísněném kopulací, ach,
na stoncích růží.
Nač volat běda, přeběda, ach!
hrůzou se třást a chvět?
Hej, přijíždí průvod duchů, ach,
s bílými vlajkami smrti a sivými střapci.
Litanie jmen všech svatých, ach,
šeptám si ji na rušné ulici.
Rozmáchl se bič léta, ach,
a domky ze skla jsou rázem pryč.
Do zrnek rýže sbírám zářící květy, ach,
Dávám je ke svým iluzím, věčně zeleným.
Tohle už není moje zem, ach,
co zbývá, jsou jen násilím umlčené hlasy.
Tohle už není moje zem, ach,
možná, že i čas už není.
Vůz duchů mizí jako dým, ach,
pevně zavřená tyčí se rudá vrata.
V ruce stisknu zářící květ vlasti, ach,
protknu ho dlouhými hřeby.
Cožpak se mrtví mohou vrátit, ach,
to spíše slepí mohou znovu získat zrak!
